Die Tagesbücher des Altes Urhorn

Moje přednáška se týká změn, které považuji za zásadní, a to generálních změn vztahu k výtvarnému umění v Kraji moravskoslezském, odkud pocházím. Budu lapidární, pouze srovnám , co mají všude v Evropě (resp. Německu) a co máme my ( a to přesto, že řadový Němec je na tom, co do zájmu moderní umění, stejně jako řadový Čech, tzn. Bledě):

1. U Němců: Kunstlerbund (něco jako zastřešující hnutí, sdružující spolky i výtvarné skupiny). U nás: Unie výtvarného umění (nefunkční, považovaná za relikt komunismu).
2. U Němců: Kunstverrein ( umělecký spolek v každém městě nebo oblasti člen celostátního Kunstlerbundu). U nás: Pouze v Praze spolky jako SVU Mánes, SGU Hollar.
3. U Němců: Kunstverrein galerie (soukromá galerie patřící spolku, dotovaná státem a místní samosprávou, s dalšími příjmy z čl.příspěvků a vybírá vstupné cca 5 euro, a to i na vernisáži. U nás: Spolková galerie (neexistuje, kdysi to byl například Dům umění v Ostravě, Dům umění v Hodoníně, Mánes v Praze).
4. U Němců: Státní muzeum (různé druhy muzejních institucí pro historické i současné umění, zpravidla sbírkotvorné, a to v každém větším městě). U nás: Česká Národní galerie v Praze a Moravská galerie v Brně, ostatní byly zrušeny a převedeny pod kraj.
5. U Němců: Stipendia pro umělce (desítky pro domácí i zahraniční umělce, v trvání od jednoho měsíce do dvou let). U nás: Jediné dvouměsíční stipendium poskytuje Nadace a Společnost pro současné umění v Praze (v Čimelicích), ale to prý končí, zrovna tak skončilo sympozium Hermit v Plasech.
6. U Němců: Sympozia a letní akademie (desítky). U nás: Dvě tři sochařská a jedno malířské v Kutné Hoře, a ještě jedno týdenní grafické v Ostravě.
7. U Němců: Podpůrná stipendia a hrazení pobytů v zahraničí (desítky). U nás: Nic.
8. U Němců: Úlevy na daních a odvodech na sociální a zdravotní pojištění. U nás: Nic, dosud neexistuje status profesionálního umělce, pouze v kategorii fyzická osoba jako "ostatní podnikatelé", snad jen v některých místech slevy na nájem ateliéru ve vlastnictví města.
9. U Němců: Výstavba ateliéru nebo jejich přestavba z jiných budov, např.bývalých továrních nebo skladových prostor, zakládání a podpora multimediálních center pro výtvarné umělce a mládež (internet, natočení a střih videa, pořízení vlastních audiovizuálních programů, WEB prezentací a animací), poskytnutí frekvence a vybavení pro studentská rádia (v každém městě). U nás: dosud nic (přístup na internet pouze v knihovnách a školách, ne však vždy pro mládež bezplatně).
10. U Němců: Ceny a soutěže pro umělce (v mnoha městech i menších - několik desítek), nákupy do obecních a státních sbírek a inventářů - mimo muzea (stovky). U nás: Ceny a soutěže (jedna nebo dvě), nákupy chaotické, subjektivní, řádově několik kusů na celou Českou republiku.
11. U Němců: Složení komisí, které přidělují finance na nákup a podporu výtvarného umění je tvořeno z řad odborníků nezávislých na politických stranách). U nás: Komise tvořeny z členů nebo příznivců politických stran, a tak politika proniká a ovlivňuje veškerý i profesionální život v ČR. To je také možné považovat za relikt komunistické minulosti.
12. A ještě by se toho našlo více… . U nás: Už nic.

Neodpustím si ještě komentář těch několika srovnávacích bodů, které jsem nastínil. Jako vzor jsem bral Německo, které je nám nejblíže a o němž mám informace, protože jsem tam byl na ročním pobytovém stipendiu. Je tam asi desetkrát více lidí než u nás, proto srovnání není možné brát co do kvality, to znamená, neptáme se pro kolik občanů instituce fungují, popř. zdali vůbec existují. A to v deseti případech z jedenácti nemůžeme potvrdit. Namísto vzniku nových institucí se mění pouze názvy, čili známé "Škatule hejbejte se", např. kdysi spolková galerie Dům umění v Ostravě se stala státním muzeem SGVU a nyní krajskou institucí KGVU. Nic nového nepřibylo, pouze to mění ochranné zabarvení.

Po roce 1989 vzniklo několik soukromých galerií, trh s uměním se však, až na několikaletý a přechodný boom v Praze na poč.90.let minulého století, nepodařilo vytvořit. A tak je současné vizuální umění více než kdy jindy závislé na pomoci institucí k tomu určených, Státních, jelikož vzniku soukromých altruistických společností stát a našli volení zástupci příliš nepřáli. Neznám žádný zákon, který by např. poskytoval úlevu na daních pro sponzory kultury apod. Přechodné období 1989-2000 zachraňovalo Sorosovo centrum pro současné umění, financované ze Sorosovy nadace v USA. To ukončilo činnost a přesunulo se dále na východ. Višegrádská čtyřka se chystá ke vstupu do Evropské unie a měla by mít své "kapitoly výtvarného umění" kompatibilní, což, jak vidno, je zatím fikce. Chtěl bych mít současné starosti německých umělců, kdy se v odborném tisku rozpoutala debata zda kolik platit výtvarným umělcům na honorářích při výstavách v galeriích. Je zajímavé, že Zdeněk Felix, ředitel muzea Deichtorhallen v Hamburgu, pravil, že honorář umělce korumpuje a že mu stačí prestiž výstavy v dobré galerii, která zvedá cenu "jeho výrobků" na trhu umění. No vidím, ani tam to umělci nemají jednoduché, zejména když jim káže vodu a pije víno bývalý český kunsthistorik. Doufám, že čeští kunstbyrokrati a "pragmatičtí" politici se odeberou do propadliště dějin dříve než my. Mám jeden typ, který by jim tam mohl pomoct. V podstatě si svou jámu vykopali sami tím, že zpolitizovali po vzoru komunistů veškerý život v zemi, takže normální člověk může pracovat, aniž by mu v tom nepřekážela nějaká podle politického klíče vybraná komise. A tak nezbude těm normálním lidem, kterých je chválabohu stále většina, než založit politickou stranu normálních poctivých lidí, vyhrát volby a všechno definitivně odpolitizovat a uvést do přirozeného řádu věcí.

Tento text byl publikován v ostravském časopise PROTIMLUV.