Prostor jako obrazy v 3D prostředí

1.) Úvod k tématu

Jak v názvu naznačuji pokusím se v této přednášce přiblížit svůj pocit a své přesvědčení o změně ve vnímání prostoru, ke kterému pomali a nepozorovaně dochází. Dokonce si myslím, že se poslední dekádě, tento proces hlavně díky digitálním technologiím zrychluje.

Moji prarodiče pocházeli z venkovského prostředí. Žili ve staveních, která měla malá okna se špatným zvlněným tabulkovým sklem a většina jejich celodenních aktivit se odehrávala venku. Většinou pouze pěšky, nebo do druhé sv. války koňmo, se byli schopni dostat do práce a obstarat všechny základní potřeby. Cesta dopravním prostředkem na velké vzdálenosti byla vzácností, televize se na venkově rozšířila až v šedesátých letech a návštěva biografu byla svátkem.

Jak nyní žiji já. Pracovní dobu strávím ve svém bytě nebo ve studiu prací na počítači - koukáním do obrazovky. Pokud potřebuji nakoupit věci, tak si sednu do auta a dojedu do nákupního střediska. Pokud se s někým potřebuji sejít, tak většinou za okny kaváren. Večer, pokud nezůstanu v této kavárně a nejdu třeba do kina, tak se dívám na televizi alespoň na zprávy. A pokud bych měl dostatek finančních prostředků, tak bych mohl, třeba každý měsíc, navštěvovat rodinu mé ženy v Los Angeles. Stačí na některém z větších evropských letišt' přesednout do většího letadla, vzít si prášek na spaní a ten samý den se probudíte o devět tisíc kilometrů dále na západ. Pro moje prarodiče něco nepředstavitelné, já vždy myslím na to, kdy už konečně zdokonalí ty letadla natolik, aby místo těch nevydržitelných dvanácti hodin letu do LA se scvrklo na čtyři.

Již z tohoto jednoduchého popisu vysvítá, jak moc se během minulého půlstoletí změnilo. O kolik více času lidé v současné době stráví ve vizuálním kontaktu a v prostoru vytvářeným technickými obrazy a o kolik kilometrů více nacestují za sklem různých dopravních prostředků. Přeci není možné, aby takto drastická změna prostředí, ve kterém trávíme bdělý stav, se nepromítla do našeho vnímání prostoru.

Ploché sklo oken architektury a oken dopravních prostředků společně s iluzí technického obrazu (termín pana Flussera) jsou rozhodujícími činiteli ve vytváření charakteru prostoru, který nás obklopuje, a našeho vnímání tohoto prostoru.

2.) (45 minut dlouhá ukázka výběru vlastních realizací formou videoprojekce).

3.) Dokončení výkladu

Z krátké ukázky svých projektů, bych vyzvednul dvě práce, které by se do určité míry daly použít jako ilustrace mého výkladu o změně vnímání prostoru, ke kterému bych se nyní vrátil. Zmínil jsem dva základní formální elementy-činitele ovlivňující naši prostorovou recepci. Sklo v oknech našich příbytků nebo dopravních prostředků a technické obrazy.

Ten první, sklo a recepce prostoru skrze něj, je moment, který proces změny odstartoval. Sklo a rám, v kterém je zasazeno vytváří situaci, která nám dělá z toho co je za oknem obraz, plošší a čistší, ještě na skutečnosti závislý, ale s vyřazením smyslů čichu, hmatu a možnosti pohybu do hloubky, napříč plochou skla. Tento první moment změny je v současné době zatím ještě rozhodující a bude do momentu, kdy druhý - technické obrazy, dosáhnou i v běžné spotřebitelské rovině takové úrovně vizuální kvality jako je obraz reality za sklem.

V práci "Blíže k ulici" ve Špálově galerii jsem si vyzkoušel jak moc se náš pocit hloubky prostoru změní pokud prostor vnímáme skrze sklo. Jak jsem již zmiňoval, původní prostor galerie jsem změlnil na cca 40 procent a nebýt detailů jako třeba schody, které poté místo v normálních 35 stupních stoupali v 70, trvalo by nám ještě déle si deformaci uvědomit. Pokud bychom se na takovouto prostorovou deformaci dívali beze skla, byla by viditelná okamžitě. Toto změlčování prostoru, tato ztráta jeho hloubky, ztráta možnosti skrze sklo příčného vstupu do hloubky prostoru a naše neustálé, stále rychlejší pohybování se skrze něj je to co tuto změnu kvality započalo.

V práci "Měřítko lidského těla je absolutní" jsem se de facto pokusil tomuto procesu vzepřít tím, jak jsem upozornil na to, jak moc je technický obraz, v tomto případě projekce filmu v kině, klamný a jak málo nám ze skutečného prostoru (nezmiňuji zde ani obsah) fakticky ukazuje. Právě proto jsem si vybral film Titanik, pro jeho dosavadní největší nákladnost v historii filmu. Základní formální idea mého přístupu v této práci je obrácení principu projekčního plátna. V kině (a nejen tam) je projekční plocha pevným nehybným rámem, v kterém se realita, její prostor pohybuje, zmenšuje a zvětšuje dle záměru tvůrce fikce. Já jsem se zmiňovanou část filmu snažil upravit tak, aby zobrazovaná realita byla statická, nehybná, tak jak je ve skutečnosti a projekční rám se stal hledáčkem po této statické skutečnosti se pohybující, zvětšující-zmenšující se dle toho jak velkou část zobrazuje. Lidská těla tedy nebyla nikdy zobrazena větší než ve skutečnosti jsou. Obklopení pozorovatele plochými projekčními plochami je zároveň situace, která se nejvíce blíží základnímu momentu o němž je celá tato moje přednáška. Myslím si že dnešní vnímání prostoru se více stává obklopováním plochými obrazy, které stále intenzivněji fragmentárně plují v trojrozměrném prostoru, ale nemůžeme skrze ně nebo do nich napříč vstoupit, protože před námi ustupují a vytvářejí okamžitě další prostor obklopující nás plochými obrazy. Oproti celistvému prostoru našich prarodičů, kde souvislý pohyb, cesta do hloubky obrazu-prostoru světa byl základní podmínkou existence, jsme dnes obklopeni donekonečna se zmnožujícími a před námi ustupujícími plochami, do kterých se nedá vstoupit.

Na závěr bych podotknul, že tato moje přednáška je pokusem popsat moji domněnku a pocit změny vnímání prostoru tak, jak jsem se ji pokoušel naznačit ve svých projektech v devadesátých letech a není žádným do hloubky vypracovaným filozofickým názorem. Víceméně jsem zde popisoval pouze formální aspekty této změny a není čas a ani nemám dostatečné schopnosti a znalosti, tento proces změny popsat v rovině psychologické a sociologické. Tato změna je navíc si myslím pouze přechodným stavem před dobou kdy dojde ke zdvojení skutečnosti. Ta první realita našich smyslů, tělesné zakotvenosti v prostoru a lineárního času, z které jsme vzešli, bude zdvojena pro naše vnímání nerozeznatelně. Bude paralelně s realitou první, vším tím co nám jednotlivcům v té první je nedostupné nebo odepřeno. Zde však již moment, kdy ještě mluvíme o nějakém prostoru se stává stěží komunikovatelný…