Prostor v uvozovkách

Úvod

Pozván jako “prostorový tvůrce”, mohu toto hrdé označení na sebe vztahovat jen v malé míře. A to proto, že mé snažení v tomto směru přineslo prozatím jen velmi skromné výsledky, zatímco když se rozhlížím kolem sebe, tak nalézám příklady, které moje řešení co se jejich radikality, nebo působivosti týče, zdaleka předčí. Těmito podle mého mínění paradigmatickými příklady budu v této přednášce z větší části argumentovat a jen z menší části použiji příklady vlastní práce.

Mé přednášce jsem dal název ”Prostor v uvozovkách“, protože o „prostoru“ jako takovém mluvit nemohu, tento pojem je pro mne nejasný, efemérní a nepřístupný. Nevím co je ”prostor“, znám jen velké množství ”tvarů prostoru“, a celou škálu případů, kde se faktor prostor explicitně vyskytuje, aniž bych měl definovatelnou představu prostoru jako takového. Protože se podle mého mínění o prostoru nedá hovořit přímo, nýbrž jen nepřímo, jen oklikou, proto převrátím priority a hierarchie a o prostoru bude zmínka jen ve vztahu k dějům v prostoru, ke strukturám, k povrchům, k substancím, k představám o prostoru a k jejich verbalizaci.

Teze:

”Prostor“ - jeho forma existence - je něco, čeho je zapotřebí k zakládání struktur nebo k rozprostření médií. Nebo opačně: teprve existence struktur či médií umožňuje vnímání fenoménu ”prostor“. V mém vnímání existuje prostor až tehdy, když na něj upozorní struktury v něm založené, nebo když je naše vnímání zasaženo látkami které jsou v něm, jako zprostředkujícím prostředí, tedy v prostoru jako médiu, obsaženy.
Ještě jinak: prostor jako takový není, prostor je manifestován jen zásluhou zprostředkujících faktorů, které jsou bud‘ médiem nebo strukturou.

Terminologie: Struktura

K ujasnění, respektive k ujištění se, že terminologie které používám je všeobecně platná, a že pojem struktura znamená - na rozdíl k tomu, jak je často mylně používán v hovorové řeči - systém vztahů mezi jednotlivými díly celku, a není jím označována kvalita povrchu, pro které je rezervován pojem textura. Pojem struktura již v sobě nese označení vzdáleností a vztahů. Jedno, jest-li se jedná o vztahy v dvourozměrných, třírozměrných či vícerozměrných světech. Jedno také, o jaký druh vztahů se jedná - zda o vzájemný vztah ploch vícepohledových předmětů, nebo o vztahy na sebe navazujících pohybových elementů, či o vztahy jedinců v určitých sociálních skupinách.

Existence prostoru pro vnímání

Paradoxní existence prostoru.
Existence prostoru je daná až tehdy, až v tom okamžiku, když se objeví nějaký pomocný činitel, který teprve dopomůže fenoménu zvaný prostor existovat. Ale též naopak: existence oněch pomocných činitelů je umožněna teprve existencí fenoménu prostor.

Prostor a elementy, které ho člení: substance, pevné látky

Prostor vnímáme teprve za pomoci takových faktorů, které samy o sobě prostorové nejsou, které jsou vlastně jeho opakem. Prostor potřebuje k jeho existenci činitele, které ale jeho existenci popírají a ohrožují. Činitelé, kteří mají na existenci prostoru zásluhu, jsou zároveň příčinou jeho zkázy. Nechávají prostor vznikat, aby ho v tom samém okamžiku též ničili. Jedná se o zakládání prostoru a o jeho současnou eliminaci. Fenomén prostor vzniká za pomoci substancí které ho člení a v tom samém momentě zaniká.
Pro naše vnímání prostor bez elementů které ho člení neexistuje. Ale čím více těchto členících elementů přibývá, tím více prostoru ubývá, tím více ztrácí prostor jeho existenční základnu. Prostor se zásluhou členících prvků vůbec manifestuje, ale jejich vinou se také vytracuje, prostor je substancemi zviditelněn a je jimi současně vytlačován a agresivně vytěsňován.

Prostor a elementy, které ho vyplňují:

Prostor chápaný jako medium vnímáme též teprve za pomoci takových faktorů, které samy o sobě prostorové nejsou. Elementy které prostor vyplňují - plyny, tekutiny - mají zásluhu na tom, že se prostor dá vnímat, zjevují ho, ukazují, že zde je, dokazují jeho existenci. Pro vnímání prostoru jsou pozitivním faktorem, s jejich kvantitativním přírůstkem, stupňováním jejich hustoty, je také kvalitativně stupňován prostor jako fenomenální zjev. Prostor chápaný a vnímaný jako medium, není látkami které ho naplňují ve své existenci ohrožován, nýbrž naopak, je jimi podporován, stává se jimi vnímatelným, a čím silnější je jejich přítomnost, tím silnější je i přítomnost prostoru.

Prostor je medium (1)

Začnu nyní s první již zmíněnou možností strukturování prostoru a sice s charakteristikou prostoru jako medium. Pomocným prostředkem mi k tomu poslouží představa prázdného prostoru:
Členové skupiny Art & Language - Terry Atkinson a Michael Baldwin si v roce 1966 kladli otázku, jak se vypořádat se skutečností, že na výstavě o „nebytném”, o „nejsoucím” ztělesňuje klimatizační zařízení vlastní vztažný bod. V souvislosti s ideou „prázdného prostoru” vypadá pro ně argumentace takto: vezměme za to, že klimatizační zařízení funguje a výstavní prostor se naplňuje klimatizovaným vzduchem. Otázka: je vzduch, klimatizovaný či ne konstantní faktor? A když jím je: jak ho můžeme jako takový identifikovat ? Potom následují úvahy k zjištění totožnosti neviditelného, ale měřitelného, na př. teploty místnosti. Aristotelské představy o prostoru jako nádoby pro tělesa jsou zmíněna, právě tak jako teplota prostoru, a teplota těles v prostoru přítomných. Teplota je vnímatelná, je měřitelná, ale jak je to v případě vnímání energie etc.?

Terminologie popisu fyzikálního světa rozlišuje naše okolí na media, substance a povrchy. O prostoru jako mediu se dá hovořit proto, že je naplněn bud’ plyny nebo tekutinami, které se oproti pevným látkám, tedy substancím vyznačují tím, že jednotlivá pevná tělesa se jimi bez odporu dají pohybovat. Vzduch, stejně tak jako voda je více méně „nelátková“. Proto dovoluje pevnému tělesu, aby se mohlo volně pohybovat.Další vlastností plynných nebo tekutých medií je jejich transparence, pronikavost světlem, vlastnost, která nechává světlo bud’ absorbovat, nebo reflektovat. Proto také umožňuje homogenní medium vidění. Medium vzduch nechává světlo na zemi proniknout a nechává je též znovu zjevit, t. zn. světlo se v něm enormní rychlostí pohybuje mezi plochami sem a tam, až dosáhne stav nestálé, přechodné rovnováhy. (J. J. Gibson)

Prostor je medium (2)

Toto uvádím proto, abych připravil mou argumentaci pro eventuelní obhajobu práce od Martina Creeda, za kterou on před dvěma lety obdržel Turnerovu cenu: v uzavřeném prostoru se v intervalech nepřetržitě zapínalo a zhasínalo světlo. To znamená význam prostoru tím, že se využijí jeho mediální vlastnosti, že se tak inteligentním způsobem poukáže na to, že osvětlení naplňuje médium v tom smyslu, že na každém bodě v prostoru je obklopující světlo, že na každý bod spadá světlo ze všech směrů - když se jedná o okolní světlo a ne o světlo zářící. Martin Creed odvádí takovou prostorovou práci se světlem, která je minimalistická v nabídce výrazových prostředků, ale maximální, co se reflexe těchto prostředků týká.

Prostor je medium (3)

Médium vzduch či voda umožňují rozšiřování tlakových vln, pocházejících ze zvukového pramene, které jsou mechanicky zapříčiněny, že umožňují přenášení zvuku, (J. J. Gibson) a umožňují tedy i akustické události, umožňují umělecké intervence v prostoru. Tím se i pro mne vrací možnost použít představu strukturovaného prostoru jako pomůcky k pochopení podmínek chápání prostoru jako takového, s tím výsledkem, že mi sám prostor jako veličina mizí a zůstane mi jenom ono pomocné lešení, které ho, alespoň na chviličku, dalo možnost vnímat. Na koncertech Sonologického institutu v Utrechtu jsem byl v šedesátých letech často účastníkem takovýchto akustických prostorových událostí.
Zvuk který zde byl produkovaný se odebral na cestu uzavřeným prostorem, v tomto případě prostorem sekularizovaného kostela, opisoval určitou předepsanou dráhu, zanechával po dobu znění a doznívání akustickou stopu, zvukovou stopu podobnou stopě bzučáku, stopu, která je sice jiného charakteru než stopa vizuální, kterou je možno číst jako otisk určitého druhu štětce na plátně, protože akustická stopa, na předmětu který je jejím původcem netkví. Vyslaný zvuk opisoval určitou prostorovou formu, která se někdy dala, podle stupně její komplikovanosti, identifikovat a hlavně se dala, alespoň teoreticky, či podle individuelního nadání, ve svém virtuálním optickém tvaru objektivovat a popsat.
Prostor byl v tomto případě k dispozici v jeho vlastnostech a funkcích jako medium, nabízel se jako onen faktor, kterým on de facto je: v jeho efemérní podobě, či v jeho efemérních mnoha podobách, které jsou nejprve nevnímatelné, až do toho okamžiku, kdy se založí ono pomocné lešení, ona struktura, která prostoru dopomůže k určitému stavu materializace, byt‘ jen na relativně krátkou dobu existence. V případě prostoru jako okolí pro akustická dění se jedná v nejčastějších případech o přechodnost určitých sugerovaných prostorových forem, forem, které vznikají a zanikají, jejichž stopa rychle difunduje a rozplývá se, stopa, jež je prchavá a nestálá, a která je, na rozdíl od jiných způsobů zanechávat prostorové stopy, těžko zapamatovatelná a nebo z paměti opakovatelná.

Prostor je medium (4)

Ještě jedna důležitá vlastnost prostoru jako media pro akustické události se zde uplatní: možnost určovat v prostoru směry. Naší vlastností je, stavět se vnímacími orgány ke zdroji optických či akustických informací pokud možno symetricky. To znamená, že při znemožnění této optimální pozice, tehdy, když se zvuk na příklad zdržuje jen za našimi zády, nebo se vzdaluje, bez naděje, že se opět vrátí, že tehdy máme pocit deficitu, který nemůžeme vyrovnat tím, že bychom mohli zaujmout příhodnější pozici k zjištění kvality a intenzity přítomného zvuku. To znamená, že jsme v situaci, kdy v okamžiku vnímání, také při určité schopnosti sebevnímání, můžeme registrovat zakládání prostorových směrů, směrů, které se vztahují na naše tělo a jsou jen z tohoto těla, z jeho schopnosti se smyslově v prostoru orientovat, odvozeny. (Strukturování prostoru zakládáním prostorových směrů je ale jedním aspektem se kterým se ještě chci později zaobírat.)

Prostor je medium (5)

Medium vzduch či voda umožňují proces difúze, tzn. umožňuje molekulám jiných látek, (tyto musí být těkavé nebo tekuté), aby difundovaly, nebo se rozpouštěly. Jsou to media, která umožňují cítit pach či vůni a lokalizovat jejich pramen. Olfaktorické události, práce s vůní nebo pachem, viz kapka parfému kterou potřísnil James Lee Byars vrchol skály na Furka-průsmyku ve švýcarských Alpách. Jednou z dalších charakteristik prostoru chápaného jako medium je jeho homogenita, tedy nerozlišnost. V mediu samém se nenacházejí žádné pevné substance, zde neexistují příkré přechody, žádné hranice mezi jednou a druhou částí. Tato podstatná vlastnost media se manifestuje velmi působivě na př. ve formě bílé, neprůhledné mlhy a je vlastností, která byla již opakovaně nasazena v různých instalacích. Ann Veronica Janssens použila v jedné ze svých instalací dokumentární film o legendárním fotbalovém zápase který se sehrával v husté mlze, a který proto musel být předčasně odpískán. Gotthard Graubner vytvořil (1969) velmi působivou instalaci: Výstavní prostor, který byl naplněný neprůhlednou bílou mlhou, jehož podlaha byla natřena na bílo a jehož stěny byly vystlané bílou plstí. Pro vidomého to byl prostor, v kterém mu byla ztížena orientace podobně, jako v zcela temném prostoru. Strukturování takto vybaveného prostoru, který je výsadně mediem a který postrádá všechny prvky které by ho členily - toto strukturování je sbíráním informací o relacích vzdáleností, vzdáleností jedné pevné základny od druhé, je sbíráním zapamatovatelných informací o výchozích bodech v nejistém okolí, ke kterým se dá v nouzi opět vrátit. Potřeba zakládat zapamatovatelné struktury je dána stejně tak v bílé mlze, jako v neproniknutelné černé tmě.

Prostor je medium (6)

Konkluze: Psychologie vnímání navrhuje, aby se prostorem nazývalo to, co se dá zjistit jako kvantitativní veličina, jako něco, co se měří v geometrických bodech, liniích a plochách. Zde jsou všechny body zaměnitelné, všechny mají stejnou hodnotu. Jinak je to s prostorem chápaným jako médium, zde se jedná o kvalitativní veličinu, s každým jeho bodem se mění situace vnímání, zde je každý bod jedinečný.Každý bod v prostoru - v médiu - je potenciální pozorovací bod pro každého pozorovatele, který může vidět, slyšet nebo cítit. Tyto pozorovací body jsou mezi sebou propojeny dráhami možných pohybů. Zatímco se pozorovatel pohybuje z místa na místo, mění se příslušně také jeho optická, akustická a chemická informace. V tomto ohledu je každý potenciální pozorovací bod v prostoru - v médiu - jedinečný. (J. J. Gibson)

Pohyb je produkce prostoru (1)

Pohybem, či způsobem pohybu produkuji prostor. Pohyb je produkce prostoru. Pohybem produkuji určité formy prostoru. Tyto formy / tyto prostory vznikají a zanikají - jejich formy jsou zapamatovatelné a nebo zapamatovatelné nejsou. Tělesné aktivity všeobecně strukturují, respektive konstitují prostor. Prostor ”jako takový“ neexistuje - představa o prostoru vzniká tehdy, když aktivitami vznikají prostorové tvary, prostor se utváří teprve tělesnými činnostmi.

Příklad fotbal

Fotbalové hřiště je neutrální forma, kterou je možné strukturovat, která je pro zakládání struktur otevřená, otevřená pro zakládání nejrůznějších, stále se měnících prostorových forem. Fotbalové hřiště může být chápána jako plocha, na které neustále vznikají nové prostorové útvary, které se ale vzápětí rozplývají a zanikají. Jedná se o akční prostor, o prostor jako teritorium, o otevřený prostor, ve kterém vznikají fluktující, a nestálé dílčí prostorové útvary. Tyto prostory sice objektivně existují a dají se také popisovat, mimo toho se ale dají generovat odbornou řečí fotbalového trenéra (Ernst Happel, HSV Hamburg): levá a pravá strana hřiště - hráči, kteří jsou za tyto prostory zodpovědní, se mají zezadu připojit, aby mohli, daleko v protivnickém poli prostory obsadit. Hráči mají zodpovědnost za prostorové úseky. Musí najít volné prostory pro míč a pro běh. Hráči systematicky splétají sít‘ prostorů jimi ovládaných. Ve vlastní polovině zužují prostory, prostory se mají využívat, hráči mají prostorové úlohy, přejímají úlohy v prostoru, které se jim musí připomínat. Hráči nesmějí přehlédnout volné prostory. Prostory se musí krýt. Jedná se tedy o pohyblivé, stále nově vznikající prostory, které se nacházejí v nepřetržitém posunu, které se uvolňují, rozplývají, aby se opět v intenzivní hustotě, na jiném místě opět utvářely.

Pohyb je produkce prostoru (2)

Produkovat prostor tělesným pohybem je aktivita, která patří do kategorie pragmatiky, k praktickým částím světa. Pohybovat se volně, k tomu ještě pokud možno libovolnou rychlostí, je optimální možností poznat svět, protože se tímto způsobem propátrání okolí dají získat obsáhlejší a kompletnější informace. Jednou z vlastností prostoru je právě prostorovost, t. zn. šířka akčního rádia, dimenze, která se dá tělesnou aktivitou neustále zvětšovat.

Rozdíl v technice poznání světa psem uvázaným na řetězu, ve srovnání s technikou volně pobíhajícího psa je tak podstatný, že kvůli charakterizaci tohoto rozdílu bylo nutno založit dvě protichůdné kategorie pro orientování se ve světě, tak v jeho používání, po případě začlenění se do světa pracovních činností. Těmto základním kategoriím: pragmatice a teorii lze přidělit ten jeden nebo ten druhý způsob sbírání zkušeností v obklopujícím světě: omezený akční rádius připoutaného pozorovatele přiděluji ke kategorii teorie, zatímco volně se pohybující pozorovatel přísluší do kategorie pragmatizmu.

Z deficitu omezené pohyblivosti a tím zúžené prostorovosti, potažmo zúženého akčního radia pro životní činnosti uvázaného pozorovatele, se ale dá vytěžit pozitivní hodnota jeho pozorovacích technik: on je daleko lépe schopný vyvinout spekulativní teorie o mnohých aspektech prostorovosti. Jako příklad bych mohl uvést spekulace o podobách odvrácených stran předmětů, které jsou pohledu nepřístupné - viz teoretický díl vědecké práce, či kladení otázek o mnohapohledovosti třírozměrných předmětů a o podpoře či zamezení možnosti této mnohapohledovosti.

Omezená pohyblivost připoutaného pozorovatele, která úzce vymezuje jeho akční pole, může také vyostřit jeho pozornost pro vnímané jednotlivosti a může vysoce vystupňovat přesnost popisu pozorovaného terénu.

Kategorie ”prostor pro pohyb“ (1)

Kategorie ”prostor pro pohyb“ se manifestuje v prostředích, které jsou nějakým způsobem obklopené substancemi, t. zn. pevnými látkami. Způsob obklopení může být různý: může se jednat jen o částečné obklopení, o jenom částečné předělení mezi polem ve kterém se nacházíme a polem, ve kterém se zrovna nenacházíme. Může se ale také jednat o úplnější nebo zcela úplné předělení obklopeného od obklopujícího světa. ”Prostorem pro pohyb“ mohou být obě strany hranice, podstatné je, že tato hranice, že její forma diktuje formu našeho pohybu, že nám způsob jednání na ohraničeném, nebo ohraničujícím území předpisuje. Přísnost předpisů jak tu nebo onu formu prostoru používat, může kolísat - od uzavřených struktur které dovolují jen jednu jedinou možnost pohybu v nich a které jsou podobné specializovaným strojům, konstruovaných jen pro určité úkony, až po otevřené struktury, které umožňují velkou variabilitu pohybových aktivit v nich. Podstatné je, že se tato členící zařízení v prostoru nacházejí, že jsou danými strukturami, které nás v našich pohybových aktivitách ovlivňují. Na rozdíl od otevřené formy ”prostoru pohybem“, kde je okolní svět volným jevištěm pro pohyby ke kterým nás inspirují parametry a anatomické možnosti našeho těla, je naše pohybová inspirace v prostorech pro pohyb už od začátku diktována a ovlivňována.

Podstatným aspektem rozlišování dvou prostorových sfér které jsou od sebe odděleny materielní hranicí, lhostejné jakou výměru tato hranice má, zda se jedná o vymezení hranice křídou na podlaze nebo o vytyčení vysoké, nepřekonatelné zdi: ohraničením vzniknou dvě kvalitativně rozdílné a v jejich hustotě rozdílně intenzivní teritoria z nichž je pro nás možné obsadit vždy jen jedno z nich. Není možné se cítit přítomen zároveň v obou sférách. Tento problém paralelismu, mít sice dostatečnou informaci o stavu obou sfér, vědět, jak to vypadá na obou stranách, ale nemoci tam také současně být, nemoci být zároveň venku a uvnitř, nýbrž moci jen přeskakovat sem a tam, bud‘ skutečně, nebo jenom v představě, tento materielně vedený paralelismus obou vyhraničených sfér je asi základem těch uměleckých koncepcí, které se začaly vyvíjet v šedesátých letech a které rozšířily zájem o trojrozměrnou formu od samovztažné plastiky k tzv. environments/ambienti až k dnešním instalacím. Cílem je a bylo, zakládat taková teritoria, taková silová pole, ve kterých panují jiné poměry než na sousedních teritoriích, ve kterých je atmosféra zhuštěná, nebo jiným způsobem zvláštní.

Kategorie ”prostor pro pohyb“ (2)

Příklad pro materielně skromně naznačenou hranici mezi dvěma prostory a ideální příklad pro prostor pro pohyb: Marina Abramovic kráčí na zdi, která je asi čtyři metry vysoká a snad dvacet metrů dlouhá. Dráha jejího pohybu je jasně předepsána, linie průběhu zdi je linie jejího vykračování. Dole na zemi pod zdí a vedle ní se pohybuje Ulay, jehož vzdálenost od zdi je dána délkou stínu vrženého postavou Mariny Abramovic. Tato performance trvala od východu do západu slunce, o syndronizaci chůze se musel snažit dole se pohybující Ulay, který se ještě musel podrobovat druhému diktátu - dodržení odstupu ke zdi úměrně k prodlužování nebo zkracování se délky vrženého stínu.

• Prostor pro pohyb - Abramovic/Ulay v prázdném bazénu před Palais Trocadéro, s nákladním autem Citroen, jezdí den a noc po té dráze, kterou vymezuje čtvercovitý tvar bazénu.
• Stejný koncept: Gary Kuehn, s ohraničeným formátem kreslicího prkna.
• ”Velocity“, práce od Barry LeVa - tělesně vyčerpávající aktivita, nesčetněkrát za sebou proběhnut dlouhou místností, na konci vždy tlesknout oběmi dlaněmi na stěnu, obrátit se a běžet nazpět až k protější stěně, tlesknout na ni oběma dlaněmi, obrátit se, běžet nazpět, obě z protějších stěn jsou stejně důležité… Běhat hodiny až do vyčerpání, až jsou dlaně otlučené do krve, performance nebyla veřejná, dokumentem byl akustický záznam, dva mikrofony umístěné v třetinách podél běžné dráhy zaznamenávaly zvuky těžkých kroků a tleskání na zeď, dva reproduktory přehrávaly během prezentace této práce ten akustický snímek.
• Velký počet prací od Bruce Naumana: jak jeho ranní práce s extrémními způsoby pohybu podél vymezeného čtverce na podlaze jeho ateliéru, tak mnoho z jeho ”koridorů“ jejichž tvar půdorysu i textura jejich stěn přesně předpisuje pohyb a jednání diváka, respektive použivatele těchto prostorů.
• Samuel Beckett a jeho film ”Čtverec“ Extrémní formy prostoru pro pohyb, extrémní kvůli naprostému nedostatku prostoru:
• Chris Burdon, který se nechal na tři dny zavřít na nádražní úschovní schránce na kufry.
• LE s ”Zážitkem písku“ a jeho ”českými prostory“ ve kterých zcela, nebo napůl umíral.

Egocentricky členěný prostor a jeho základní směry

Z třech protikladných párů je nahoře a dole ten nejstabilnější. Jeho stabilita vyplývá z jednoznačnosti směru pádu věcí, díky jejich tíze. Tento protiklad se zachovává, zůstává ten samý také při změněné pozici těla - třeba těla v horizontální poloze.
Zemská přitažlivost táhne směrem dolů, ne nahoru, zářící světlo přichází ze shora, ne zezdola, z nebe, ne ze země. Tato skutečnost a naše zkušenost s ní spojená, jsou absolutní, nedají se při našem pobytu na zemi se.
Všechny organizmy odpovídají nějakým způsobem na účinek přitažlivosti. Člověk, který má stálý kontakt se zemí, je jí nesen a je si stále vědom této absolutní vztažné osy. Působení přitažlivosti je tedy zodpovědné za zdůraznění horizontálního a vertikálního směru a za určení toho, co je nahoře a co je dole. (E. Ströker)

Příklady pro potvrzení směrů ”nahoře“ a ”dole“:

Merce Cunningham
Trisha Brown
Antony Gormley
Egocentricky členěný prostor a jeho základní směry

”Napravo“ a ”nalevo“- tyto dva směry se zakládají na funkční nesouměrnosti, na asymetrii těla, funkční nerovnost obou ruk ukazuje protiklad vlevo a vpravo.
Fyziologie pohybu mluví o principu minima napětí nebo nejnižší spotřeby energie, podle kterého se tělo zmocňuje věcí v akčním prostoru. Teprve za za pomoci tohoto principu ekonomie se stává napravo a nalevo jednoznačným pojmem. To, že jedna věc leží napravo, to potvrzuji určitými pohyby, jež jsou charakterizovány tímto principem ekonomie.
Tak napravo je ten směr, kterým ukazovat nebo uchopovat věci sice levé ruce není znemožněno, ale kam uchopovat bez námahy se podaří jen ruce pravé. Když se totiž, jedno z jakých motivů, toto jednání provede levou rukou, pak se poruší princip ekonomie, tělo se okamžitě mimovolně obrací a přinese to, co se nachází napravo do nové dimenze, do které je zapojen i vztah vpředu - vzadu.
Se změnou polohy diváka se změní také relativní přiřazení prostorových dílů a z jednoho prostorového dílu se může stát jeho opak. (E. Ströker)

Připomínka: ambidextrie - sektářské hnutí pro rovnocenné zapojení obou ruk do lidské činnosti
Připomínka: obouručné kreslení, kreslit zároveň, synchronně oběma rukama - Johannes Itten, Bauhaus.

Egocentricky členěný prostor a jeho základní směry

”Vpředu“ a ”vzadu“ jsou základní prostorové protiklady, které se také zakládají na silné funkční nesouměrnosti a nerovnosti. Tento protiklad je podmíněn uspořádáním těla: šlachy, svaly, vazivo a klouby jsou organizovány tak, že v pohybu ukazují silnou tendenci dopředu. Rozhodující je především frontální postavení očí.
Jenom přední sféra našeho akčního prostoru je přehledná, odtud je možno přehlédnout místo kde se nacházíme a kde můžeme zjistit naši polohu, tato sféra je také stále otevřená pro plánování našich dalších pohybů.
Oproti tomu je zadní sféra nepřehledná, tím pádem nejistá, zákeřná a plná nebezpečí.
A k tomu se dostaví ještě funkční nerovnoměrnost co se anatomické možnosti našeho pohybu týká. Proto se pohybu vpřed dává neúměrně přednost. Akční prostor je podstatně prostor v popředí. Prostor vzadu existuje jen jako možnost. Vyžaduje-li daná situace jeho aktualizaci, třeba při útěku, tak okamžitě dojde k otočení těla a zadní prostor se po tomto obratu stane opět prostorem předním. Delší pohyb pozadu nazpět by odpíral principu ekonomického minima. Hamish Fulton, který jinak vyměřuje nekonečné distance pěší chůzí sám, uskutečnil v jedné ze svých nových prací skupinovou chůzi pozadu, po délce deseti kilometrů (viz filmovou dokumentaci)
Z těch tří protikladných prostorových dimenzí jsou ty dvě první - nahoře a dole, napravo a nalevo - orientace čistě prostorové, zatímco dimenze vpředu a vzadu zřetelně obsahují časový moment. Tato prostorová a časová souvislost má její původ ve zdůraznění směru pohybování se. Pohybování se tělem dopředu, při čemž jsou obsazována stále nová ”tam“. (E. Ströker)

Z individuálně-psychologického hlediska je atraktivní o prostoru uvažovat tehdy, když se míní jeho extrémní formy, když je ho příliš málo a jeho nedostatek zapříčiňuje stav klaustrofobie, nebo když je ho naopak příliš mnoho a jeho nadbytek zapříčiňuje stav agorafobie.

Já sám vlastním velmi ohrožující představy a pocity klaustrofobických prostorových forem, které se váží na zážitky z dětství a které mi do dneška zapříčiňují velké strachy, hrůzné stavy, které jsem ochoten za určitých podmínek okamžitě oživit. Já si pro mne osobně nazývám tyto prostorové formy ”českými prostory“.
Mimo toho je všeobecně a pro každého z nás, problém prostoru aktualizován denně - prostor jako nedostatkový činitel, jako něco, čeho nikdy nemůže být dostatek, čeho se nikdy nedostává, prostor se stal nejcennějším majetkem, a jeho nedostatek zapříčiňuje konflikty a války. (viz jeden z pozdních textů od Michela Foucaulta: “Jiné prostory“, kde je zmínka o prostorových hranicích a o tom, jak se mohou z demografických a teritoriálních důvodů stávat bud’ příznivá a nebo nepříznivá sousedství geografických prostorů.)

V druhé části přednášky byly ukázány příklady vlastní tvorby, které dokumentovaly mnohaletý zájem o ztvárnění tématu “prostor“.