Od obrazu k jevu

Aspekty de-materializace v umění vrcholného modernismu

Kazimir Malevič (1927):
"Umění se už nestará o to, aby sloužilo státu nebo církvi, už si nepřeje ilustrovat dějiny lidského údělu, už nechce mít nic společného s objekty jako takovými, věří, že může existovat v sobě a pro sebe, bez věcí."

"Vše, co je nám důvěrně známé, ustupuje dále a dále do svého pozadí. Obrysy vnějšího světa se ztrácejí a ztrácejí, až nakonec svět - vše, co jsme milovali a pro co jsme žili´ - zmizí našemu zraku. Ale tato poušť je vyplněná duchem ne-objektivního pocitu, který proniká vším."

Zdá se, že snaha odpoutat výtvarné umění od tíživého břemene hmoty či ´hmotného´byla skrytou touhou umělců po dlouhá staletí. Nikdo však neformuloval tuto myšlenku v prostředí evropské umělecké tradice s takovou naléhavostí, s jakou ji vyjádřil Kazimir Malevič v porevolučním Rusku. Samozřejmě, že díky hmotné konfiguraci - ať už v podobě barevné hmoty, kamene, dřeva, kovu, filmového materiálu, či videozáznamu - jsme schopni vnímat zážitky, které nám umělec předává. Hmota a její řemeslné ztvárnění je po staletí chráněnou ctností. Zápas umělce s hmotou je stále považován za samozřejmou konvenci a nikdo se neodvažuje tento fakt zpochybňovat.

Duch moderního (současného) myšlení však do velké míry otřásl i tímto, pro umění fundamentálním předpokladem. Nedá se říci, že by hmota, nebo umělecký stavební materiál zmizel ze zorného pole diváka. Spíše jeho objem získal nový charakter. Již od dvacátých let minulého století barva i hmota postupně opouští své proklamativní pole a ustupuje zdánlivému prázdnu, nedotčené ploše, tichu. Modernistický slovník je nejen obohacen o novou terminologii plochy, linie, bodu - ale i o intervaly mezi těmito elementy, jejichž význam nabývá samotné funkce.

Intervaly - ticho - mezi jednotlivými tóny nebo hudebními útvary v hudbě Antona Weberna má paralelu v prázdné ploše mezi liniemi či útvary v kompozicích prvních abstrakcionistů. Tyto postupy jsou něčím velmi zásadním. Přerušují tok vyprávění, pohybují se v emocionální rovině, (ignorují svou strukturu) a transformují umělecký projev v látku - komponovanou materii.

Aby umění mohlo být de-materializováno, musí být nejdříve ´materializováno´. Tento fakt se nám jeví jako naprostá samozřejmost. Proces materializace v umění modernismu se ale zdá ještě složitější, neboť tkví v samotném přístupu k umění. Aby obraz vyjádřil více, musí být nejdříve plátnem, aby socha vyjádřila více, musí se stát stavebním materiálem, aby hudba vyjádřila více, musí se stát zvukem. Tento posun se ale odehrává i v divákově, či posluchačově mysli a vyžaduje od něho určité primární vcítění. Americký minimalismus konce šedesátých a začátkem sedmdesátých let minulého století zahájil tento proces.

Ve své přednášce se zabývám aspekty ´materializace´ a de-materializace modernismu druhé poloviny minulého století. Zabývám se ´plnem a prázdnem´, posuny od objektu směrem k jevu.

Podrobněji studuji díla hlavních představitelů těchto procesů - Barnetta Newmena, Ed Reinhardta, díla abstraktně sublimní Roberta Rymana a Agnes Martin, dále minimalistů Donalda Judda, Carl Andreho, Dana Flavina, Freda Sandbacka, Waltera de Marii, Jamese Turrella a evropských klasiků Yvese Kleina a Richarda Longa.

Druhá část přednášky věnována ukázkám z mé tvorby v průběhu čtyř posledních let (promítání diapozitivů).

Náhoda / Umění nepřímého doteku

Činnost, při které se tvůrce přímo nedotkne plátna, papíru či jakékoliv podložky, ale nechá působit samovolně jev, nebo využije působení tohoto jevu k tvorbě - může být nazváno uměním nepřímého doteku.
Fotografie je určitě nejrozsáhlejším typem této tvorby. V oblasti městské subkultury pouliční grafitti kopíruje spreji gesta rukou a vytváří specifickou znakovost, konceptuální umění 70. a 80. let minulého století používá často kontrolovaný jev ke konečnému výsledku.
Fakt, že tvůrce využije momentu náhody - času, ve kterém neaplikuje barvu přímo dotekem - má hlubší, možná i fundamentální význam pro uměleckou tvorbu.
Proč umělec vsouvá mezi sebe a dílo neosobní filtr náhody?
Proč vědomě nechává působit síly, které nemůže nebo nechce ovlivnit?
Pokud umělec maluje, kreslí nebo zpracovává hmotu, přenáší nebo vtiskuje Sebe, přímo Sebe a Svou informaci prostřednictvím neouromotoriky svého těla na povrch nebo do povrchu materiálu. Pokud nechá působit náhodu ukrytou v jevu, do díla vstupuje pod jeho kontrolou prvek neočekávanosti. Náhoda a její čas, čas náhody je zpřítomnění Absolutního prostřednictvím nekontrolovaného nebo zčásti kontrolovaného jevu. Umělec je iniciátorem procesu, ale spolu s ním je dílo dotvořeno náhodou. Umělec a Universum, prezentované výsledkem náhody, se stávají spolutvůrci.

V první části přednášky představím umění ne-doteku v dílech tvůrců vrcholného modernismu. Přiblíží gesto Jacksona Pollocka, samovolné stékání barvy v dílech Morrise Louise, malbu ohněm Yvese Kleina a některé aspekty tvorby Richarda Longa.
Přednáška bude doprovázená hudbou Conlona Nancarrowa, Gyorgy Ligetiho a Giacinta Scelsiho.
V druhé části přednášky ukáži práce ze své vlastní tvorby, ve které využívám odrazu slunečního světla na plochu.