Brněnská přednáška (verze B)

Znám jednoho pedagoga, architekta, který je velmi sarkastický. Jak v životě, tak ve škole. Kdybychom sledovali průběh jeho vyučování, třeba za zdí jeho třídy nebo někde na chodbě, zaslechli bychom občas salvy smíchu. Tak toho se ode mne nedočkáte. Není mi to dáno, mám jinou povahu. Když jsem dostal vaši výzvu, abych k vám promluvil, rozhodl jsem se nejdřív nereagovat. Ale nejen proto, že vás nedokážu rozesmát. Těch důvodů je víc. K tomu se třeba ještě dostaneme.
Nedávno jsem sledoval rozhovor s Federico Fellinim. Moc pěkný. A poučný. Zvlášť jednu radu vzal jsem si k srdci: "Nemoralizovat". Ale po pravdě řečeno, je těžké se mu vyhnout a přitom se dostat k některým podstatným věcem. Uvidíme. To, co prožíváme v tomto čase společně, působí na mne pochopitelně jinak než na vás.
Vezměme si takový příklad.

Někdo mi líčil dojmy z výstavy o socialistickém realizmu v pražském Rudolfinu.
Říkal: "Takový oddíl darů Klementu Gottwaldovi, to je vám naprostá sranda. Úplné dada"

Dost možná, že bychom dadaistickou výstavu sestavili i z darů některému jinému prezidentovi. Ale dokreslovat tím toto téma pomáhá k řádnému zkreslení. Nehledě na necitlivý a povrchní výběr exponátů, kde se vyskytl i obraz Václava Bartovského, jenž nemůže být v žádném případě pokládán za umělce prorežimního. Pořadatel výstavy, ředitel Rudolfina pan Nedoma, řekl v jednom rozhovoru, že si už takovou výstavu můžeme dovolit, neboť už máme dostatečný odstup. Jaký odstup? Že odstup času od smrti takového Bartovského smazal kurátorce Petiškové pravdu o Bartovském? Nebo že si už z věcí v podstatě tragických můžeme dělat srandu? Jistěže - i tragické věci, jež nás všechny bez rozdílu v životě potkávají - třeba smrt našich nejbližších, například - i ty zůstávají v naší paměti jen po jistou dobu. Směšnost však nemůže překrýt to, co bylo tragické, a teď nemyslím jen na bezpráví, kterým prošly statisíce lidí v této zemi. Mám teď na mysli něco jiného, něco co není předmětem zájmu či zkoumání, neboť jde o něco daleko obtížnějšího. S odstupem času byly tu ukázány dokumenty o disentu, např. výstava "Samizdat" v Národním muzeu, jako výsledek pečlivého studia jednoho oddělení na Brémské univerzitě, a naproti tomu Rudolfínská výstava. Kus přeceněné historie a kus výsměchu. Ale mezi těmito krajnostmi se rozprostírá zvláštní zóna, díky níž byl zde vytvořen velký počet filmů nové české vlny, nebo velké náklady knih, jejichž titulky bychom nečekali v tak promyšleně kontrolovaném systému, stejně jako uskutečnění výstav nepřerušeného proudu neoficiálního výtvarného umění. Ludvík Vaculík to jednou nazval na onom památném IV.sjezdu spisovatelů "vyvzdorovaným uměním". Nejde teď o to nějak vylepšit obraz komunistickému režimu, jako spíš postihnout okolnosti, za jakých se to vše uskutečnilo. A to je to, co mi v dané chvíli chybí: mezi tvůrcem (nebo celými skupinami umělců) a zlovolným politickým systémem, existovala celá vrstva lidí, která byla tomuto procesu nápomocna. Myslím tím různé členy redakcí, vedení nakladatelství, dramaturgy filmů a divadel, stejně jako zodpovědné zaměstnance výstavních institucí jako byly různé krajské galerie či brněnský Dům umění, anebo vědecké ústavy, propůjčující k neoficiálním výstavám své prostory. Tito lidé - a nutno říct, že to byli někdy i členové KSČ - měli dvě možnosti: buď problém hodit za hlavu a nekomplikovat si život, anebo se za věc postavit. V takovém roce 1958 se málem položilo celé vedení Státního nakladatelství dětské knihy, když jsem tam vydal první díl Stromu pohádek, velmi divoce ilustrované knihy o 500 stránkách. Týdeník Tvorba okamžitě zaútočil. Vedení nakladatelství vyhlásilo veřejnou diskusi a tím se zachránilo, neboť učitelky mateřských škol zaznamenaly s touto knihou obrovský úspěch u dětí. Kladným svědectvím byla i skutečnost, že se za šest týdnů vyprodalo všech 40 000 výtisků. Že následovala dvě vydání v němčině a jedno v angličtině. A tak se budu do smrti ptát, co vlastně vedlo tyto lidi k tomu - a nebyl to ojedinělý případ - že knihu zaštítili. Byla to statečnost? Nebo smysl pro potlačovanou hodnotu, anebo jsem jim tím pomáhal narušit obraz nesvobody, s níž nemohli souhlasit?

Vraťme se ještě jednou k jinému příkladu z téže doby, který je spojen s Brnem. Když už tady mluvím na brněnské půdě, ať je řeč o Brnu. O brněnské Výstavě mladých (1958). Byla instalována v celém Domě umění a obou patrech Domu pánů z Kunštátu. Neboť to byla výstava celostátní. Chci vám o tom něco říct, protože to byla první příležitost, kdy se moje generace dala dohromady, první výstava, od níž se odvíjely formy umělecké a politické opozice až po vítězství roku 1964, kdy jsme se doslova zmocnili Svazu výtvarných umělců. Ale přesto se tím nikdo dosud do hloubky nezabýval. Zdá se to až nepochopitelné. Nebo se stala minulost tak samozřejmou? Byl jsem sice požádán, je tomu asi dva roky, o příspěvek na toto téma, u příležitosti 90.výročí Domu umění v Brně. Ale text nebyl použit. Tak tedy otázka první: Jak k této výstavě došlo. Přišel s tím Josef Císařovský, otec malíře Tomáše. Teoretik, který se ve svém životě pohyboval tak trochu od jedné krajnosti ke druhé. Naposledy jako zakladatel Klubu evropské kultury, který se mu nepodařilo v roce 1990 zrealizovat. Před tím signatář Charty, do roku 1968 ale tajemník ministra kultury Hofmana, který, jak známo, pozval do Prahy tanky, a ještě před tím vůdce Bloku tvůrčích skupin, který připravil pád Svazu. Vystudoval po válce v Moskvě a po svém návratu v 50.letech velmi posílil tvrdou linii za socialistický realismus. Velmi jsme se ho báli. Ale jak šla doba, měnily se i politické podmínky. Stalinský kurz byl vystřídán moskevským "táním". Sledovali jsme s překvapením jak si takový sochař Něizvěstnyj (později emigroval do N.Y.) diskutuje se Stalinovým nástupcem Chruščovem; i když mu na srdci ležela víc kukuřice než kultura, nechal si to líbit. To nemohlo zůstat bez odezvy na naše poměry. I nový prezident Zápotocký se vemlouval umělcům, chodil na Akademii či na výstavy, dokonce i takové, které mu nebyly vybrány jako osvědčené. Tak se zčista jasna objevil i v maličké Alšově síni na Malé Straně, kde probíhala výstava pěti začínajících umělců, jako jsem byl já, Adriena Šimotová a Jiří John, tedy zárodek budoucí skupiny UB 12. Ale v té době se už formovala Trasa a Máj a Císařovský dostal nápad celostátní výstavy mladých. A jelikož měl z dřívějška dobré politické konexe, získal pro nápad i vedení Svazu mládeže a tajemníky ministerstva kultury.

Kultura tehdy byla pod ministerstvem školství, a tím byl jistý František Kahuda. To je druhá důležitá figura v té hře, o které se musím zmínit. Jako bývalý středoškolský profesor (tuším fyziky), zajímal se uprostřed pravověrného marxismu o mimořádné věci, jako telepatie, síla vůle atd. Jako předseda vládní komise pro výstavnictví měl rozhodující slovo v otázce, jak bude například vypadat naše účast na Světové výstavě v Bruselu 1958. A byl to on, kdo se postavil za pořad Laterna magika, za systém polyekranu, který překvapil západ. Byl to on, kdo schválil účast umělců označovaných předtím za formalisty. Do té doby bylo tu na prvém místě Armádní studio, které vyhovovalo stranické linii a jejím objednávkám, stejně jako řada konjunkturalistů. Bohužel mezi těmi nechyběli ani bývalí představitelé moderny nebo přední architekti z doby funkcionalismu . Do Bruselu však byl pozván Trnka, Kaplický, Kybal, Tröster, Libenský, Janoušek a zcela abstraktní Jan Kotík, který tam zrealizoval na svou dobu unikátní dílo, jež se bohužel nedochovalo - něco mezi plastikou a barevným oknem.

A tak pavilón naší země slavil vítězství.

Otázka druhá: Jak výstava mladých vznikala. Vybírala ji porota z členů právě vzniklých skupin, promíchaných několika konzervativci, kteří měli patrně regulovat zaměření výstavy. Tato pojistka nevyšla. Výstava se otevřela, ale Svaz okamžitě svolal do Brna diskusní fórum. V jednom autobuse jelo předsednictvo Svazu, ve druhém my jako porota. Státní šestsettrojka přivezla ministra Kahudu. Předseda Bohumil Dvorský se někde pozdržel a tak neslyšel Kahudovu chválu a nadšení. "Teď je řada na tobě, Bohušu", řekl mu Kahuda po jeho příchodu. Ohromně jsme se pobavili pastí, do které se dostal, když začal nadávat. Tam tehdy vedení Svazu poprvé prohrálo, ale trvalo to celých šest let než jsme je z Mánesa vystěhovali.

Otázka třetí: Jak k tomu došlo. Je třeba předeslat, že se nepodařilo sjednotit celou generaci: Okruh Mikuláše Medka a okruh okolo Aleše Veselého neměl důvěru, že se věc podaří - distancovali se od brněnské výstavy. Avšak ti, kteří se zúčastnili, dali dohromady Blok tvůrčích skupin, který se pravidelně scházel a připravoval na nejbližší sjezd. Podařilo se mu infiltrovat mezi delegáty co nejvíc svých členů, ti pak prosadili tajné volby a pomocí nich obsadili celé vedení, všechny komise a rozhodující funkce, výstavní síně a redakce. Nastalo pět řekněme "svobodných" let v české kultuře.

Ale proč vám to vlastně tady vypravuji? Je to tak dávno, že vás to možná ani nezajímá. Že vás už nezajímá celá ta doba. Nebo že vám poznání takových událostí nemůže v ničem prospět. Vypravuji to jen jako další příklad toho, co považuji důležitější než ony dva zmíněné póly, totiž oslavu disentu a výsměchu moci. Kdo dneska zná jméno Milan Obrátil, který měl tu odvahu navrhnout tajnou volbu. Doslova "obrátil" kolo vývoje kultury v naší zemi a je zapomenut. Jen ještě malý dodatek: Císařovský se stáhl do opozice (možná, že počítal s pozicí předsedy, jímž se stal Adolf Hoffmeister). A Kahuda? Za pražského Jara si ho studenti vzali jako heslo jen proto, že se to dobře rýmovalo: "Dejte nám Kahudu, dáme mu na hubu!"

Mohlo by se říct, že se minulostí obírám rád, protože jsem starý. Musím vám však říct, že mě minulost ohromně zajímala, i když jsem byl mladý. Když jsem se poprvé ocitl v Paříži, pravda, bylo mi už 41 let, měli jsme takové prodloužené mládí, zavřením hranic. Rozhodl jsem se, že vyhledám galerii Persier, kle měl Alexander Calder svoji první výstavu. Myslím, že jsem dokonale překvapil dvě stařenky, které tu galerii ještě vedly, ovšem na jiném místě, neboť od Calderovy výstavy uběhlo 35 let. Vlastně byl to div, že ještě existovala.

A také jsem se dostal poprvé do Louvru a zažil tam další překvapení. Ale nikoliv tam, kde proudí davy, tam, kde visí nejslavnější věci. V jakési odlehlé chodbě, kam jsem zabloudil, uviděl jsem obraz s břehem rybníka a korunou stromu v lehké mlze. Ten obraz jsem znal z reprodukce: visela na chodbě gymnázia, které jsem jako dítě navštěvoval. Vlastně nemohu ani říct, čím mne tak zaujal, že jsem se o každé velké přestávce těšil, až se u něj zastavím. Byl to Corot. Umění musí mít tento přesah, kdy se tento čin jedince šíří do prostoru, do kterého vstupují další a další lidé či celé generace, jež zasahuje navzdory místu i času. Čím to vlastně bylo, že si mě ten obraz tak získal? Bylo to tím, že jsem měl rád mlhu a ta v tom kraji šachet a komínů byla tak častá? Anebo mě naopak odkryl krásu mlhy, kdy nepoznáváme ani nejznámější místa kudy chodíme denně a realita se nám mění v neskutečnost? Kdyby tomu tak bylo, proč by se stavěla na světě nová a nová muzea? Proč se někdy před nimi tísní tolik lidí?

Musím říct, že jsem byl dokonale překvapen během nedávného konkurzu na pedagogická místa AVU jednou teoretičkou, která prohlásila, že ve svém programu nedoporučuje seznamovat studenty s uměním 2.poloviny 20.století. Byl to pro mě šok. Ale pak jsem si položil otázku. Co když se opírá o nějaké vlastní zkušenosti nezájmu ze strany studentů? Co když dávají přednost informacím o tom, co se děje právě teď? Co když mají zájem být u cíle co nejrychleji, třeba hned, a bez námahy. Zdá se to být ekonomické. Ovládla-li ekonomie náš život, politiku a vědu, může platit i v umění? Jiný šok mi připravily před několika dny londýnské Timesy. Nemyslete si, že jsem pilným čtenářem tohoto listu, zvlášť poté, co jsem skončil s českým tiskem. Kdybych byl mladší, založil bych možná společnost pro bojkot českých novin, dokud se nezlepší. Ale prý to není dnes lepší ani v Anglii a to je co říct. 20.listopadu přinesly zprávu, že Tate Gallery (Modern) si najímá mladého dánského umělce, který obarvil řeku ve Stockholmu na zeleno. Byl tam i obrázek díla. Jmenuje se Olafur Eliason a bude čtvrtým umělcem v pořadí, který bude řešit hlavní tzv. turbínovou halu v Tate s dotací jednoho milionu dvě stě padesát tisíc liber - nikoliv korun, ale liber! Kromě toho bude reprezentovat Dánsko na budoucích Benátkách - je se na co těšit. Musíme si totiž představit, že obarvit řeku na zeleno není žádný jeho vynález. Toto už udělal jeden argentinský umělec, jenže před třiceti lety. Obarvil Hudson River v New Yorku, fontánu Palais Chaillot v Paříži i Velký kanál v Benátkách. Asi si na to už nikdo nepamatuje, ale v mé paměti žije dál. Dokonce jsem si druhý den ráno vzpomněl na jeho jméno: Jmenoval se Nicolas Garcia Uriburu. Jaká výhoda pro dobu, která žije jen dneškem a všechno ostatní jako by nikdy nebylo. Musím se ptát: A kde jsou ti historici umění, že to nevědí, kdyby jen v Praze, ale ani v Tate Modern? Vypůjčím si citát z české pohádky; "Voli je vypili." "A kde jsou ti voli?" "Řezníci je zabili."

Musím končit. Spoléhá-li někdo na to, že použije to, co už někdo objevil, stává se jen rozmnožovatelem. Samozřejmě, i dříve, i v jiných dobách, tu bylo dost těch, kteří ani nic jiného nechtěli. Jenom se přidat. Ale všimněme si dobře - ti, co něco změnili, ti, co pohnuli vývojem, nebyli nikdy z těch, kdo se jen přidali. Byli to vždy a to jen ti, kteří neplavou s proudem, ale proti němu. Bylo to tak. A bude to tak. Ledaže…

Ledaže jsme se posunuli někam jinam. Ledaže skončil tento vývojový řetěz dějin. Skončilo v tomto případě umění? I o tom se píšou dnes knihy. Konečně bylo už i taková období. Dívám-li se kolem sebe, možná, že bude nahrazeno jinými formami. Že na místo umění nastoupí třeba reklama. Je už kolem nás všude. Stává se nesnesitelnou. Ale lidé ji rozumějí, lidé ji vnímají, podporují. Sami se stávají jakýmisi reklamními sloupy či živou pochodující reklamou. Mají ji na čepicích, na břiše, na zádech, bundách, botách, kabelách, prostě všude. (I nad Hradčanami svítí!) Aniž jim za to výrobce cokoli platí či daruje. Možná, že leckterá reklama může být i velmi vynalézavá, že jsou v ní kvalitativní rozdíly, ale přesto, když jsem tuhle ráno viděl ohromné skříňové auto bez jediného slůvka či značky, celé šedobílé, měl jsem dojem zjevení, silný pocit krásy, od níž jsem se dlouho nemohl odtrhnout.

Myslím, že nastala jiná doba. Že to, co tak dlouho tu přirozeně bylo, skončilo. Proto jsem svoje poslední věci, které jsem udělal, nazval Olympie. Neměl jsem na mysli ani nějakou bohyni ani šantánové divadlo, ale místo prvního působení sochaře Feidia na Peloponesu. Předtím jsem dělal věci, jež možná hrozily zřícením nebo naznačovaly, že se mohou zřítit. Chápalo se to jako existencialistický životní pocit s politickým podtextem. V Olympii jsem viděl nádherné zbytky Feidiových štítů a metop, ale to, co mne nejvíc dojalo, bylo několik sloupů, jež zůstaly ležet tak, jak tenkrát spadly. Jeden segment na druhém. Nastal čas Olympie. To už není změna, jaká přichází v dějinách, když se střídá jeden sloh za druhým. To, čeho jsme svědky, je střídání dvou civilizací. Jejich rozhraním je datum 11.září.

Ale to už je další téma, které se teprve formuje.

Začal jsem prkotinami, končím u námětu, jehož měřítko lidstvo dosud nepoznalo. Může se jmenovat Belfast nebo Jerusalem, Kenya nebo Kabul. Ale stejně tak Horní Kotěhůrky. Svět bez hranic. Svět svobody. Kde končí. Kde začíná. Slyším jediné slovo, jež se snaží nové hrozby pojmenovat: Terorismus. Vidím v tom velké zjednodušení. Přeskočme od zřícených Dvojčat do auta; uprostřed sobotní zácpy řidič poslouchá pořad Naruby. "Zesilte to" říkám. Je to hlas ministra kultury. Ale není to rozhovor, který jsem vyslechl předevčírem. Hlas je pravý, ale útržky jeho vět, kombinované s větami nějakých jiných jeho rozhovorů, dávají obsah, který by nikdy neřekl. I toto je terorismus. Toto není žádná sranda, jak by se někomu mohlo zdát. Budeme-li na to takto ničíme základní lidská práva a dáváme tuto zbraň do rukou komukoliv. Přejeme-li si ovšem takový svět, budeme ho mít.