Přednáška

Je mi potěšením přijít mezi Vás a popovídat si - tak trochu o umění, tak trochu o životě. V současné době vedle sebe koexistuje více méně harmonicky mnoho rozlišných uměleckých směrů. Já přináším jeden z nich, jeden výraz z mnoha pohledů umění. Ten můj využívá trojrozměrnou dimenzi jako prostředek komunikace s okolím. Je mi o to větším potěšením přijet do Brna, protože Brno vlastně neznám. To se dá částečně omluvit tím, že jsem se narodil v Praze a poměrně záhy jsem ji opustil. Bylo mi 12-13 let, když jsem z Prahy odjížděl a od té doby vlastně putuji. S trochou nadsázky se dá říct, že jsem si přivlastnil nomádský způsob života, a že mě ovlivňuje dodnes. Nemyslím, že jsem si ho jen tak vybral. Mám spíš pocit, že mně byl určen. Ale ať to tehdy bylo jakkoli, jestliže v něm setrvávám, tak si chci myslet, že z vlastní vůle. Byť je složité, přesně stanovit kde končí síla zvyku a kde začíná svobodná volba. Exil, ať dramatičtější, či méně dramatický, nebývá dobrovolný. Provází ho pádné důvody proč opustit rodinu, přátele a místa důvěrně známá z dětství. Jeden z jeho následků může být podvědomá ztráta důvěry v kontinuitu dlouhodobých vztahů, či jejich návaznosti. Výhoda zase spočívá v možnosti seznámit se s odlišnými způsoby života, a to je vždy obohacující a pro umělce zvlášť velmi cenné. Říkám to proto, protože mám pocit, že to jsou okolnosti, které se zapsaly do mého podvědomí a neustále ovlivňují mou práci. Sklon k metafyzice, či určitému meditačnímu charakteru provází mou tvorbu od začátku. Ještě se mi nepodařilo se z něj úplně vymanit.

Nechci Vám předkládat svou práci jenom cestou fotografií a pár slovy o způsobu a postupu mé práce. Rád bych Vám jí přiblížil v širším kontextu mého života, protože každý člověk je výsledkem svých prožitků. Španělský filosof Ortega y Gassett říkával: „Já jsem já a moje okolnosti.“ A umělecké úsilí je odraz jeho života, který je neodlučitelně spojuje. Umělec je jakési médium, do kterého z vnějšího kolektivního vědomí pronikají informace, zážitky a pocity. Někde uvnitř je zpracuje podle své vůle a schopnosti a potom je navrátí do kolektivního vědomí a tím se stane aktivním článkem komplexní řetězové reakce komunikačního procesu. Chci věřit, že každý z nás má svobodnou volbu zůstat mimo hlavní dění společnosti, anebo se do něj zapojit a nějakým způsobem ho ovlivnit. Umění vzniká z kolektivního vědomí, prochází přes jednotlivce, který mu přidá svou vlastní identitu a následně ho vrátí, aby se stalo jeho novou součástí. Tím se uzavře kruh. A množství drobných vlivů se dají do pohybu a někdy z nich vyrostou skutečnosti, které zásadně ovlivní události a vývoj celé společnosti. Každý má jiný názor na to jak umění má vypadat a co chce říct, ale všichni máme podobnou potřebu něco sdělit a touhu se o to podělit. Je to logický výsledek naší práce, našeho úsilí a bez této touhy naší práci někde představit, někomu ukázat, by ten proces nebyl úplný. Za mého mládí převládal názor nebo alespoň byl náležitě prosazován, že umělec pracuje výhradně pro sebe a pro své vlastní uspokojení a nezajímá ho názor jiných lidí na jeho práci. A když ten zájem projevil, tak to bylo podezřelé. Znamenalo to, že něco nebylo v pořádku. Že asi nebude opravdový umělec, když potřebuje názor cizích lidí na svou vlastní práci. Tímto způsobem se hravě manipulovalo s ambicemi, a potažmo se selekcí určující co a jak bude hodnoceno. Snaha o porozumění a ocenění je přirozený výsledek umělecké činnosti. Ale asi ne za každou cenu. Jedinec ve společnosti cítí zdravou touhu být součástí kolektivu a něčím ho obohatit, nějak přispět. V případě, že se mu povede najít ten správný způsob, čím větší dopad, čím širší pole působnosti, tím větší bude jeho motivace hledat, bojovat a vytvářet něco nového, protože každé úsilí něco stojí. A věnovat se umění je sice vnímáno společností jako nádherný způsob existence, ale ve skutečnosti vyžaduje oběti, nasazení a velkou dávku vášně.

Umění, aby bylo pravdivé, musí vycházet ze základu vlastního prožitku. Aby získalo autentičnost, musí být podloženo vlastní zkušeností. Reálná dimenze času a prostoru dodá práci energii, která v tom díle setrvá. To je důležité z hlediska kontinuity vývoje každého člověka, umělce nevyjímaje. Protože čím dřív se začne stavět na základech vlastního já, tím přímější bude ona cesta a o to hlubší bude naše zkušenost, která ovlivňuje celý proces. A to je to co si z toho odneseme. Propojení experimentace s vlastním já nám usnadní růst. A to nám umožní nejenom hledat, ale také objevovat. Rád věřím, že ten kdo hledá, najde.
Tím ovšem nechci zpochybnit náhodnou experimentaci, ani to prvotní hledání sebe sama, kterým prochází každý mladý umělec. To je naopak nádherný, neprobádaný a do široka otevřený prostor, kde všechno je možné. Ale zároveň může být složité se v něm orientovat. Já věřím v sílu intuice. Naučit se naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Uvědomit si proč k nám něco promlouvá víc, než něco jiného. Starosti a banality každodenního života nás nutí k potlačování toho vnitřního hlasu. Nakonec se předháníme v sebeklamu a ani se nad tím nepozastavíme. Já se snažím zpomalit tu a tam a poslechnout si ten vnitřní hlásek. Co se mi snaží napovědět. Zní to zjednodušeně, ale v našem přemodernizovaném světě, kde životní rytmus dospěl závratné rychlosti to může přispět k obnovení, či udržení kontaktu se svým já. Myslím, že právě v ranném období si mladý umělec buduje svou vlastní identitu a často hledá zdroj inspirace výhradně z vnějších podnětů, bez účasti svého vlastního já.

Je pravda, že tento proces hledání sebe sama, vlastně nikdy nekončí. Já mám pocit, že pořád něco hledám. Někdy ani pořádně nevím co vlastně hledám. Ale když soustředěně pracuji, mám pocit, že něco nalézám, že něco objevuji a důvěrně znám ten pocit euforie nad dokončenou prací. Naštěstí pocit spokojenosti netrvá moc dlouho, a člověk je opět hnán touhou jít dál.
Existuje mnoho způsobů, mnoho cest za sebe poznáním. Některé mohou být lepší, rychlejší, či obecně prospěšnější, ale všechny jsou platné. Jistý pocit pochybnosti mne neustále doprovází. Mohl bych říct, že tato jistota/nejistota je nezbytnou součástí kreativního procesu. Ale příliš velké váhání je překážkou. Znal jsem jednoho velmi nadaného umělce, ale jeho nejistota byla tak velká, že mu bránila v přirozeném vývoji jeho práce. Nebyl schopen odhodlat se k dalšímu kroku. Kladl na sebe tak velké požadavky, a tak velké očekávání z výsledků, že efektivně pohřbil svou práci.

Není lehké vědět s jistotou, že cesta, kterou se ubíráme je ta správná. Existuje tolik vlivů, že je snadné jim podléhat. Proto kladu důraz na nastavení zrcadla v podobě vnitřního já. Opravdu se ptát sám sebe proč toto a ne tamto. A najít hlubší návaznost mezi tím co vzniká před námi na stole, či na stojanu a svém vnitřním já. Může to posloužit jako vycházející bod, od kterého se odvíjí další proces experimentace a vývoje. Když se dívám kolem sebe na umění, často mám pocit, že autor neměl čas se zamyslet nad tím proč se opravdu zabývá danou tematikou. Působí to spíš jako dobrá záminka, než prožitek. A rychle to vyšumí.

Již delší dobu mne zajímá dualita. A obyčejné kontradikce, které vyplývají z existence, jež probíhá v omezené a nedokonalé fyzické dimenzi, ale čerpá inspiraci z duchovní dimenze, která nezná žádné omezení. Věřím v přirozenou vnitřní potřebu usilovat o jakousi dokonalost, ze které pocházíme, ale která je v této fyzické dimenzi nedosažitelná. Byť některé pojmy se jeví jako zcela utopistické, přetrvávají v podobě zidealizovaného symbolu. Těžko definovatelná podoba dokonalosti nás podvědomě přitahuje. Charakter a energii těchto rozporů jsem se snažil zachytit ve své práci.

Já vnímám umění jako jednu z mnoha cest k sebe poznání. Je to kladení otázek a hledání odpovědí na otázky, které se neustále opakují a ne vždy mají význam pro společnost, ale určitě mají smysl pro toho, kdo se jimi zabývá. Hledání jehož cíl nelze pojmenovat jedním slovem. A krása, tak často skloňována ve spojitosti s uměním, není to nejpodstatnější. Krása jako taková, vlastně vůbec nefiguruje na seznamu priorit, na které bych při tvorbě myslel. Ale uznávám, že v konečném výsledku, v hotové plastice, či jakéhokoli projevu umění, krása přítomná je. Ale krása bez obsahu nestačí. Jak někdo řekl, krása potěší oči ale obsah potěší duši.
Takže já se snažím najít pro sebe nějaký hlubší smysl, který by odrážel vědomí onoho věčného konfliktu mezi možném a nemožném, dosažitelném a nedosažitelném a možná i krásném. Něco mezi nebem a zemí.

Moje práce není popisnou výpovědí prostředí, ani předmětů, ale určitě bych si rád myslel, že něco z obojího se do mé práci promítá. Již v době kdy jsem se převážně věnoval malbě, jsem používal téma zátiší. Zátiší ve volně zpracované podobě. Později jsem z nich převzal geometrické prvky. Tvary, které člověk důvěrně znal z každodenních předmětů. Tehdy jsem jim začal propůjčovat jinou identitu než měly v reálném uplatnění. Když se dívám zpětně na sochy, které vznikly po tomto období, tak tam jasně vidím přechod z plošné dimenze do trojrozměrné dimenze. Vidím pro mne srozumitelný proces kontinuity, který jsem si ovšem tehdy neuvědomoval. Nevěděl jsem proč mě oslovuje zrovna kruh či sféra. Odůvodňoval jsem si to určitou návazností na mystiku. Později jsem si uvědomil, že jsem podvědomě navázal na svou předešlou malířskou tvorbu, kde jsem se zabýval principem fragmentace a repetice a používal tyto čisté geometrické tvary jako elementární symboly existence.

Již v době svých studií jsem si oblíbil dřevo. Je příjemné, dobře se s ním pracuje, je pevné a hezky voní. Přestože později jsem pracoval s kamenem, mramorem a kovem, dřevo zůstalo mým oblíbeným materiálem. A pracuji s ním dodnes, byť v pozměněné podobě.
Když jsem se vrátil k sochařství, po více než desetiletém období, kdy jsem se převážně zabýval malbou, rozhodl jsem se použít jiný materiál než na jaký jsem byl zvyklí z mé předchozí sochařské činnosti. Ze začátku jsem kámen obíral o přebytečný materiál, až tam zůstalo pouze to nezbytně nutné ke konečné podobě sochy. Klasický postup. Ale teď jsem chtěl postupovat opačně. Ne z venku dovnitř, ale zevnitř ven. V prvním fázi obnovené práce se dřevem jsem chtěl dělat plastiky větších formátů, které mně tato technika, tento postup práce měl umožnit. Rozhodl jsem se použít obyčejný, lehce dostupný materiál: překližku a dřevotřísku. Z dřevotřísky jsem nejdříve vyrobil armaturu a pak jsem hledal něco čím by to šlo potáhnout, ale nechtěl jsem použít ani látku, ani umělé hmoty. Chtěl jsem něco bytelného. Zkoušel jsem různé laťky, ale to nefungovalo. Za šťastnou náhodu považuji nález aviatické překližky. Připravenou armaturu jsem potahoval tenkou vrstvou letecké překližky. Ta je vysoce kvalitní, velmi ohebná a dobře se brousí, aniž by ztratila svou pevnost. Ač tento postup vyžadoval spíše pomalou, přesnou práci, která smazává přítomnost lidské ruky, chtěl jsem v konečném výsledku zanechat viditelnou stopu té ruční práce. Proto jsem volil kovové spony jako spojovací materiál, který zůstává zřetelně vidět na povrchu. Myslím, že v tom výsledku jsem usiloval o náznak nějakého rozporu. I to snad mělo navazovat na onu zmíněnou dualitu.

Dnes vyřezávám a skládám jednotlivé kousky dřeva do hrubého tvaru plastiky a teprve potom dochází k povrchové úpravě. Jednotlivé díly vyřezávám s obyčejných 15 mm překližkových desek. Aby toho přebytečného materiálu, který jde do koše nebylo příliš mnoho, a abych se trefil, musím si předem připravit jakési technické zpracování projektu. V tomto postupu se moje práce blíží architektuře. Koncepce, technická příprava projektu na základě výkresů a konečně realizace, kde opět dochází k určité shodě v tom, že já také stavím jakoby cihlu k cihle. Spojuji jednotlivé kousky dřeva, až vznikne celek. Často je potřeba rozpracovat jednotlivé díly plastiky, a vymyslet způsob jak je smontovat, aby to vůbec šlo zrealizovat. Postup a rozvrh práce je důležitý.

První cyklus plastik zdůrazňoval tvar a objem. V tom dalším jsem propojil positivní prostor s negativním. Průhled skrz a dovnitř nabral nový význam a s ním i technický postup práce. Najednou bylo třeba ještě daleko větší přípravy, než mohla začít vlastní realizace sochy. Vzhledem k velikosti projektů bylo zapotřebí vymyslet spoje, nejenom, aby vydržely námahu tlaku, ale aby se ty jednotlivé díly vůbec daly poskládat a spojit. Aby se k nim člověk při práci vůbec dostal. Některá místa jsou tak těžce přístupná, že po spojení by již nebyla šance se k nim dostat a pokračovat ve zpracovávání povrchu. Někdy to je hlavolam jak na to. I nadále jsem se zabýval kruhovými, geometricky se opakujícími tvary. Tento kruhový, uzavřený prostor bylo něco jako nekonečná čára. Něco co nemělo začátek ani konec, ale pokračovalo in perpetuum. Poslední dobou jsem od tohoto pojmu uzavřeného, opakujícího se prostoru upustil. Sochy se otevřely a objevily se pravé úhly, které prakticky v mých plastikách neexistovaly. S tím se dostavila i větší svoboda, i když jsem si předtím nebyl vědom nějakého omezení.
Paralel s architekturou cítím mnoho. Postupem času mám rostoucí pocit propojenosti s architektonickým pojetím prostoru. Nevím jestli je to kvůli způsobu využití prostoru nebo nějakou jinou touhou po spříznění duše s podstatou architektonického poslání, které spojuje funkčnost a estetiku. Vždycky jsem jí tak trochu záviděl tuto inherentní charakteristiku, neboť nezřídka mívá člověk pocit, že umění je pro mnoho lidí něco dokonale nadbytečného. Myslím, že i z tohoto důvodu, jsem toužil dělat sochy většího formátu, neboť mne připadalo přirozené propojit plastiky s architekturou a tímto způsobem tak trochu přispět k reálnému propojení umělecké činnosti do každodenního života.To lze docílit převážně v monumentálním měřítku. Monumentalita však není výhradně obsažená ve velkém formátu.Tento projev velkoleposti existuje nezávisle na velikosti.
Ve své práci se snažím najít určitý pocit rovnováhy, vyváženosti mezi uspořádaností a neuspořádaností. Můj přístup k plastice a konečný výsledek se na první pohled jeví jako technicky a řemeslně dokonalá práce. Ale i když oba tyto faktory pochopitelně hrají důležitou roli v mém přístupu k sochařství, jsem si dobře vědom nebezpečí, které číhá za zdánlivou podobou dokonalosti. Právě kvůli poměrně náročnému technickému zpracování mých objektů, dbám na to, aby plastiky nesklouzly do podoby přešlechtěných artefaktů či nábytku. Je nezbytné najít způsob, jak vyvážit tento detail. Kresba, která vzniká na povrchu řaděním překližek vedle sebe, je přirozenou a důležitou součástí celku. Překližka je pro mne ideální materiál, protože je odolnější vůči vnějším klimatickým změnám, vlhku a teplu. I když také pouze omezeně. Je to pořád dřevo.

Lidé se mě ptají, co ty sochy znamenají. Na to není jednoduchá odpověď. Záleží na tom co je divák ochoten, či schopen v nich hledat. Moje plastiky nejsou popisné, to znamená, že nepopisují nějakou událost, či nevyprávějí nějaký příběh, ani žádný specifický zážitek. Spíše odrážejí globální pocit propojení na podvědomých rovinách . A tyto emoce člověk musí hledat sám na jiné úrovni než je ta co se jeví na první pohled. Fyzická podoba k nějakému známému předmětu není důležitá. Některé plastiky by mohly připomínat předměty z každodenního života. Předměty, které člověk důvěrně zná, ale které v pozměněné podobě nabývají jiný význam. To jim umožňuje odpoutat se od své identity a převtělit se do nové podoby a nabídnout jinou možnost vnímání skutečnosti. Chtěl jsem zachytit jakousi představu neexistujícího předmětu, který vyvolá pocit něčeho blízkého, ale zároveň nedefinovatelného. Jde mi o pozvolné odkrývání vrstev významu. Tomu říkám druhá četba. Skutečnost, kde každý nový kontakt, každé nové přečtení vyvolá další interpretaci toho co má člověk před sebou. Ne všechno by mělo být odhaleno na první pohled. Rozhodně se nesnažím vyobrazit, či zviditelnit realitu prostředí, spíš se snažím zachytit to co je pod povrchem. Jde mi o to co je v nitru člověka, jeho náladu, jeho ducha.
Svým způsobem tato práce odrážela snahu podsunout význam a zároveň změnit způsob jeho vnímání. Vyvolat jinou percepci známé reality je ostatně stálým průvodcem mé práce. Když říkám, že hledám, nesnažím se objevit něco zásadně nového pro zbytek světa. Snažím se najít něco pro sebe. Něco, co by doplnilo můj vlastní proces, nebo odpovědělo na mé otázky. Ale je možné, že něco z toho co zaujme mne, zaujme i někoho jiného, protože v některých věcech jsme si všichni dost podobní. A o tom to je. O předávání informací, či zážitků. Abych mohl tu „věc“ udělat, musel jsem si projít nějakými zkušenostmi a prožitky. Jestli ta práce je povedená, a upřímná, tak tam zůstane záznam energie těch prožitků, a divák, který s ní přijde do styku a bude naladěn na podobnou vlnu estetiky, z té práce obdrží zpět energii v podobě svého vlastního prožitku.

I když bych se nebál označit proces hledání jako základní bod pro umělecké úsilí, těžší by bylo najít společnou definici toho co se hledá. Ani nevím odkud pochází mé přesvědčení, že kousek dřeva či papíru mně může poskytnout nějaké odpovědi. Ale je to tak. Od času stráveného přemýšlením, od prvního nápadu až do chvíle pomíjející euforie nad hotovým dílem, se vytváří vnitřní pocit spokojenosti. Něco jako usmiřování se světem a s okolím. Nebo sebou samým. Ale spokojenost netrvá dlouho a věčně přítomný pocit pochybování se vrátí. A s ním podobné otázky a celý proces se rozjede znovu dokola. Snad jenom s tím rozdílem, že se člověk něco naučil, že si něco odnesl z té předešlé zkušenosti a to už mu zůstane.

Intuice je starý osvědčený způsob jak překlenout určité mezery. Všechno je relativní. Všechno se dá rozebrat různými způsoby, obhájit či zpochybnit. Se stejnou mírou vášně a skoro stejně úspěšně. Někdy si myslím, že je vlastně jedno co člověk v umění dělá. Důležité je že ho to baví, že ho to naplňuje a stejně důležitá je jeho schopnost přesvědčit ostatní, že to co dělá je nadmíru zajímavé a důležité pro ně. Tuto funkci by v ideálním případu, měly za umělce vykonávat jeho galerie, jeho dealeři.
Protože je fakt, že sebelepší umění neexistuje, ledaže se mu dostane širší pozornosti. Takže jedna věc je to umění vytvořit a druhá je ho prosadit. A opět narazíme na věci relativní, protože ne všichni co by si to zasloužili tam jsou, a zdaleka ne všichni co tam jsou si to zaslouží.

Autor očekává, že po kontaktu s jeho prací dojde k nějaké reakci ze strany diváka. Ideální situace nastane, když náhodný divák pociťuje podobné pocity jako prožíval ten, kdo to vytvořil. Pak dochází ke krásné shodě , ale obávám se že poměrně vzácné. Je důležité aby divák cítil to samé co cítil autor ? Nebo stačí vyvolat nějakou reakci, jakoukoli. Každá výstava je svým způsobem konfrontace ne jenom s divákem, ale sám se sebou. Poslouží autorovi jako příležitost ověřit si jak dalece se naplnilo jeho vlastní očekávání od jeho práce. Jestli se mu podařilo vyjádřit svou vnitřní vizi. Je to určitý proces odhalování svého intimního já. Subjektivní obavy, diváka, že nepochopí co chtěl autor vyjádřit, nadále odrazuje řadu lidí od faktického sblížení se s současným uměním.

Umění se točí kolem zásadních a absolutních pojmů. Ale vzniká v rovině fyzické dimenze, která je relativní. Archetypy známých otázek na téma života, smrti, času a spirituality se neustále vracejí do popředí lidského přemýšlení, nezávisle na technické vyspělosti či vědeckého pokroku. Jsou to zásadní otázky, které souvisejí s naší každodenní existencí a které neustále a dokola zaměstnávají naši mysl a představivost. Mění se forma, ale podstata zůstává stejná. Pro mne je důležité, aby tyto prozaické pojmy byly nějakým způsobem převedeny do mé práce v podobě onoho tajemství, jež obsahují. To tajemství je jakási neuchopitelnost, či nemožnost jednoznačně a srozumitelně vysvětlit prapůvod života. Věda nám umožnila pochopit jak to či ono funguje, ale nemůže vysvětlit všechno. To může nahradit víra. Pro mne je propojení těchto dvou světů dost důležité.

Ale žijeme v době odcizení člověka pohlceném technikou, která útočí na osobní svobodu. Člověk se mění. Umění se vždy snažilo zpochybnit to, co existovalo před ním. Alespoň v okamžité návaznosti. Nicméně současné trendy v soudobém umění mě dovedou znejistit. Představa, že umění má význam přesahující svou podobu je intelektuálně přitažlivá, ale nikoli nezbytná. Poměrně často má člověk možnost být svědkem umění se snahou prezentovat absenci obsahu jako význam samý. Dochází k určité mystifikaci, která v případě akceptace ze strany širší veřejnosti bude legitimizována. Konec konců nic proti. Ale obávám se, že tyto tendence sice rozvíjejí teoretické možnosti, ale neotvírají žádné nové cesty. Ale vzhledem k nepopíratelnému faktu, že myšlenka, nápad či idea je první krok realizace a ta se rodí z představivosti nějakého jedince, který vychází z nějaké zkušenosti, tak žádná iniciativa nepostrádá nějakou vazbu na člověka a jeho existenci. To poskytuje neomezené pole pro mlžení. V případě, že záměr je podložen empirickou zkušeností, já osobně cítím větší důvěru k jeho výsledkům. Motivace, které umožňují jeho vznik jsou velmi rozlišné, ale tvorba je akt vůle. Závisí na svobodném rozhodnutí něco vytvořit, něco transformovat nebo nějak změnit percepci reality.
Obecně platí, že úměrně s komplexností nabídky klesá úspěch dialogu s publikem.Poslední dobou mám dojem, že větší a větší skupina umělců se zaměřuje převážně na snahu rozhodit diváka, či ho pobavit, a to je hlavní záměr jejich práce. Hlavní náplň. Tak trochu si přizpůsobili po svém pojem evoluce a přirozené odmítání existujících norem a vyměnili za potřebu šokovat za každou cenu. Opravdu se někdy divím, že v jednadvacátém století je tak snadné manipulovat pár omšelých předsudků a tabů s tak velkým účinkem a efektem. Tím myslím třeba nahé lidské tělo jako prostředek k zaručené reakci ze strany diváka. Umění by mělo vyvolat nějakou reakci, ale nevím, jestli za každou cenu. Je vhodné zvážit experimentace s ikonografií a jazykem, nebo hrátky s uměleckou činností, a jestli tyto hrátky mají větší význam než jenom jako hrátky samé. Nemám příliš velkou chuť rozvíjet polemiku o inherentní kvalitě některých tendencí současného umění, protože za prvé je strašně těžké to posoudit z hlediska tak krátkého časového odstupu, a za druhé by bylo nutné stanovit přesnější osnovy, a výchozí bod kritiky. Spíš než fakt, že umění přerostlo do aktivit, které tradičně patřily do jiných disciplín, jako je divadlo, či kinematografie, mně může vadit autoritářský postup ve vztahu k odlišnému druhu umění.

Jeden z výsledků mé práce je střet racionálních a duchovních pojmů. Myslím si, že tyto dva pohledy na skutečnost jsou kompatibilní, ale zajisté z jejich konfrontace vzniká celá řada kontradikcí, či protikladů. Tato přirozená dualita vždy zaujímala přední místo mezi faktory, které vědomě ovlivňovaly mou práci. Střet teoreticky dokonalé spirituální dimenze s jasně vymezenou nedokonalostí fyzické dimenze a podvědomá touha opětovného spojení s touto pomyslnou dokonalostí, z které jako výsledek celého existenčního příběhu vycházíme, je jeden ze zdrojů inspirace, který mě dlouho zajímal. Věřil jsem, že z této kombinace vychází ono tajemství, ta nadčasová energie, která buď z umění vyzařuje nebo ne.
Nechci tvrdit, že tento prvek je nezbytně nutná ingredience v umění obecně. Je to něco co podvědomě hledám já pro svou práci. Skoro bych si troufl říci, že pravý opak je pravdou. Že naopak se tento prvek pomalu ale jistě z umění vytrácí. Současné umění se vymezuje směrem k něčemu co bych nazval „bavičství.“ Zejména pak klíčovým výrazem tu není víra nebo poznání, ale prožitek.

Mám pocit, že lidé vyhledávají umění jako zdroj zábavy. Když jdou na výstavu, tak se jdou pobavit. Jsou ochotni se zamyslet nad hozenou rukavicí a rádi luští intelektuální hádanku, kterou jim umělec nabídl. Pro umělce se tím otevřel široký prostor působení, který nabízí možnost obsáhnout vše. Někdy mám dojem, že současné umění se proměnilo v sociologický manifest. Filosofie podepřená logickým positivismem, Hledání pravdy. Zajímavý koncept, který se jeví jako něco bez dalšího významu. Je to takový psychologický experiment přes vizuální stimulaci.

Já věřím v návaznost a kontinuitu. Logický posun z A na B podpořený zkušeností. Nelze pracovat bez nějakého základu. Každý člověk má nějaký základ. Tu svou jistotu. Umění je spojeno se zásadními životními záležitostmi. S tradicí a překonávání. Je výrazem jednoho konkrétního pohledu na život a na jeho hodnoty. Chápu, že pro mladého a vnímavého člověka svět a společnost s komplexním dějem všech událostí, spravedlivých a nespravedlivých okolností láká do toho skočit rovnou oběma nohama, ale mám dojem, že právě umění charakterizovala schopnost sublimace a transformace základních životních problémů do jiné podoby - a to právě pomocí uměleckého jazyka jež má mnoho odvětví, a v případě výtvarného umění počítá s bohatou škálou možností vyjádření. A právě v úkolu najít svůj vlastní způsob a styl jak v tomto jazyce oslovit a vyjádřit daný problém spočívá umělecká snaha komunikace s ostatními lidmi či širší veřejností.

Jestli chci pochopit přítomnost, musím se podívat zpět do minulosti. A když tedy zamířím svůj pohled zpět, tak vidím systematický a koherentní vývoj umění, postavený na kladení otázek, na hledání a nalézání odpovědí, na vědomé bourání hranic, ale vždy nebo skoro vždy s návazností na předcházející problematiku, kterou se snažíme překonat. V tomto smyslu byl vývoj umění jakýsi lineární proces.
Z A na B a z B na C a tak dále. Zřetelně definovaná racionální úvaha proč k tomu došlo.
S výjimkou dadaismu a jeho nihilistickou tendencí tento model více méně přetrvával až do konce minulého století. I Pop Art , byť svým způsobem ničil obraz a byl nesrozumitelný pro mnoho lidí, se charakterizoval snahou vrátit do umění lidský prvek. Po vyvrcholení etapy postmoderním umění, které nastartovalo všeobecnou akceptaci teorie, že prakticky cokoli může být umění, nastala poměrně zajímavé období, kde mnoho různých a rozlišných tipů umění koexistovalo dohromady v určité harmonii. Ale mám pocit, že to co bychom považovali za hlavní náplň umělecké činnosti, za typ umění která je schopné obohatit naše vnímání estetiky, se zmítá ve spirále rostoucího eklekticismu. Umění, pod vlivem dostupností nových technologií, se vydalo na dobrodružnou cestu neomezených možností a postupně odbourává veškeré hranice, které mu stály v cestě. Jestliže jedna z přirozených vlastností umění je odrážet historickou dobu ve které vzniká, pak asi mohu jenom konstatovat, že jsme na správné cestě.

Množství dostupných informací a rychlost, se kterou jsme schopni je získat, spolu s přibývající saturací nevyžádaných informací, které jsou na nás „naskládané“ a očekává se, že si je přebereme a zpracujeme, je tak obrovské, že jsme vystaveni rostoucímu stresu, že něco zásadního nestíháme. Tento pocit zasahuje do naší schopnosti koncentrace, či ochoty něčemu věnovat čas. Výsledná schizofrenie se projevuje i v umění. Věda a technologie nám usnadňují život, ale člověk se špatně přizpůsobuje rostoucímu tempu jež udávají. Pokrok a demokratická revoluce mění definici kultury. Už to není hlavně exkluzivita ale množství, které převzalo určující, dominantní roli. Kvalita rovná se kvantitě. Kdysi to bylo KDO má rád - teď je to KOLIK má rádo. Všemohoucí ruka trhu a tržního mechanismu se postará o to co vejde do dějin jako právoplatný projev uměleckého úsilí tohoto století. Nelehký úděl selekce uměleckých hodnot ve světe finančních zájmů.
Domnívám se, že v poslední době hodně komentovaná globalizace existuje v umění již dlouho. Každý stát si úzkostlivě chrání svou kulturní identitu a hledá odlišnost od svého souseda. Myslím si, že doba kdy se historicky ovlivňující události odehrávaly převážně uvnitř hranic každé země s minimálním dopadem za jejich hranice patří do minulosti. Dnešní dějiny jsou úzce propojené. Tím, že je všechno globálně propojené a myšlenky, informace a nápady jsou přenášeny závratnou rychlostí kamkoli na světě, dochází k převzetí kolektivních hodnot a kolektivních zvyků, které se osvědčili někde jinde a pochopitelně se ztrácí jakási endogenní originalita.

Tento proces jsem měl možnost sledovat ve Španělsku. Strávil jsem tam mnoho let. Za posledních 25 - 30 let Španělsko prožilo opravdu mnoho významných změn. Úmrtí generála Franca, konec diktatury a budování demokracie vyústily spolu s příznivými hospodářskými podmínkami ve velmi rychlý vývoj k moderní, evropské společnosti. Umění nezůstalo stranou.
Španělská vláda, se počátkem osmdesátých let rozhodla aktivně podporovat svou kulturu ve světě. Rozjeli dynamickou kampaň za účelem podpořit modu, film a výtvarné umění. Dělaly se výstavy, vytvářely se nové sbírky, podporovala se účast v zahraničí. Netrvalo dlouho a celá veřejnost se zapojila do nového stylu života. Lidé vyhledávali nové kulturní manifestace, vydělávali víc peněz a mohli si dovolit lepší bydlení, umění do svých domovů, oblečení, mohli chodit do restaurací a na výstavy. Umělecký veletrh, který se pravidelně koná v Madridu, navštíví každý rok pře sto tisíc návštěvníků. Za posledních 20 let vznikly nové regionální muzea a další se budují, či projektují. Výsledky jsou na očích všem, kteří mají zájem se podívat. Pedro Almodóvar, Miquel Barceló a dlouhá řada dalších vynikajících a celosvětově proslavených umělců jsou tomu důkazem. Tento druh podpory naší kultury, by byl mimořádně užitečný. Podpora státu, byť nikdy nedostačující, je znát. A je to třeba změna fiskálních politiky, která by podpořila sběratelskou činnost, granty a podobně. Schopnost propojit finance a umění konstruktivně, aniž by umění ztratilo svůj smysl a poslání.

Umění přestává být závislé na pomyslném pojítku se spirituální dimenzí. Vždy jsem tuto návaznost považoval za klíčovou pro svou vlastní práci. Přítomnost tohoto jakoby posvátného prvku dodávala váhu uměleckému dílu. Jestliže se tato dimenze z umění pozvolna vytrácí, jsem zvědavý jaké hodnoty jí dlouhodobě nahradí a jak umění bude vypadat za 30 či 50 let. Dnes se díváme zpět na umění jako historicky cenný kulturní poklad, který vypovídá o lidské snaze pochopit neznámé a prozkoumat neprobádané. A ten proces nám zanechal legát v podobě nádherných soch a obrazů, skvostných architektonických staveb atd. Literatura, hudba, architektura se sice také rozvíjejí, ale nemám pocit, že by ztratili návaznost na tu základní přirozenost evolutivního procesu. Ani kinematografie či tanec se příliš nevzdálili od své podoby. Je to převážně výtvarné umění, které ve stylu ledoborce razí cestu plnou parou vpřed. Někdy postrádám snahu pečlivěji probádat již dobyté teritorium. Co boduje je jít vpřed, co nejdál a co nejrychleji zase něco objevit. A nikdo si ani moc nechce připustit, že se neobjevuje nic moc nového. Že to má jenom trochu jinou podobu, trochu jiné asociace a trochu jiný název. Pevná ruka trhu určuje s krátkodobou časovou neomylností co je in a co je out. A opět dochází k metamorfóze, vydatně podpořené sílou peněz, kde z hodnoty nulové se vytvoří něco co se dá finančně vyčíslit. To je ostatně jedna charakteristická vlastnost umění. Je to jedna z mystifikací, které se nedá uniknout, neboť nemá pevně stanovené časové mantinely, a je proměnlivá. Tudíž vcelku snadno manipulovatelná. A umělec si je vědom, že ani tak nezáleží na tom co dělá, ale jestli o to co dělá je zájem. Ale ani podle úspěchu prodejnosti se nedá určit kvalita umění. Teorie umění, koncepce umění, moment vzniku opravdového umění se může blížit hodnotě absolutní, ale po jejím vzniku a zařazení ‚na trh¨se stane součástí hodnot relativních. Skoro nic není černobílé. Vše se odehrává v široké škále šedivých odstínů. Či barevných, to je jedno.

Vzpomínám si, že jako desetiletý kluk jsem každý týden popadl své školní učebnice za hřbet a vyklepal jsem z nich všechny možné papírky počmárané během hodin výuky. Většinou to byli indiáni. Tenkrát na vrcholu mých priorit pevně trůnil Vinnetou, na druhém místě byl Vinnetou, potom dlouho nic a na dalším byl zase Vinnetou. Naštěstí to netrvalo dlouho. Myslím, že v druhém díle se objevila Nšo-či.

I když záliba v indiánech mě pozvolna opouštěla, moje záliba v kreslení setrvávala. Když jsem v 16 letech začal vážně přemýšlet nad tím čím bych tak chtěl být, architektura se mi jevila jako nejpřitažlivější varianta. Ne že bych v tu chvíli plně vnímal propojení užitečnosti a estetiky, ale zřetelně jsem věděl, že umělcem být nechci. Teda spíš, že nemohu. Považoval jsem umělce za osoby nespolehlivé, flákače z povolání. A bonvivanti. (To jsem jim tak trochu záviděl). Pravda, žádné jsem tehdy neznal, ale kolektivně jsem je považoval jako lidi neschopný normální integrace do normální společnosti. Ani dnes nevím co je „normální“, ale tehdy jsem to věděl ještě méně. Ono vůbec bylo podezřelé, že by se člověk mohl celý den věnovat výhradně něčemu co ho baví. Po tolika letech školní disciplíny a nadvládou dospělých taková báječná představa skoro zmizela ze seznamu možností. Tak jsem zvolil zlatý střed, pragmatickou cestu jak dělat něco co by mne bavilo a ještě bylo přijatelné. Architekturu.

Do Ameriky jsem dorazil když mi bylo 14 let. To je věk, kdy s Vámi zmítá puberta. Všichni víme co to s člověkem dovede udělat. Je to období kdy si budujeme vlastní identitu a svět kolem se jeví značně nepřátelsky. Minimálně nepřehledně. Škola, výchova, pravidla, holky, hormony a tak dále. Nu a v tomto kritickém období jsem se ocitl v naprosto neznámém prostředí, kde lidi mluvili jazykem, kterému jsem nerozuměl. Navíc jih spojených států bylo velmi specifické místo, hodně odlišné od všeho s čím jsem se do té doby setkal. Ale cesta vedla již jenom kupředu.

Způsob života v Americe, prostředí, vzdálenosti, rozlehlost prostoru, mentalita a v neposlední řadě klima mi bylo naprosto cizí. Po příchodu jsem zažil mnoho nepříjemných chvil. Na druhou stranu tyto zážitky ve mně posílily sklon k introverzi, což zase mělo vliv na to, že jsem musel spoléhat na svůj vnitřní svět, a tím jsem se možná posunul k pozdější volbě věnovat se tak samotářské aktivitě jako je umění. Kdo ví. Seznámil jsem se s jedním sochařem, který mne zasvětil do kouzla hlíny a vypalování soch, a od 17 let jsem již tuto aktivitu neopustil, i když ze začátku jsem to považoval pouze jako příjemný koníček.

Po ukončení 12tiletky, kterou jsem dokončil s ročním zpožděním kvůli přesunům z místa na místo, mě okolnosti donutily najít si práci a tak ze studií architektury sešlo. Věci se vyvíjely trochu jinak než jsem si představoval a v 19 letech jsem se rozhodl, že když už to umění je to co mě baví nejvíc, proč se tomu nevěnovat. V tu chvíli jsem se již také nemusel nikomu zpovídat, a tak jsem se rozhodl, že půjdu studovat umění na universitu, obor sochařství. Myslím, že v té době moje představy o umění a umělcích již pokročily a pomalu jsem si začal uvědomovat o čem to umění vlastně je. Objevil jsem pocit poslání a odpovědnosti a všechno začalo znovu.

Do té doby můj pohled na umění byl hodně omezený. Prostě klasika. Na škole se mně rozšířily obzory a začal jsem pronikat do podstaty a krásy umění. Objevil jsem tu dimenzi skrytou uvnitř, pod povrchem. Nechci dlouho setrvávat na výhodách a nevýhodách školního prostředí, ostatně to vám bude dobře známé z vaší vlastní zkušenosti. Já jsem výhrady měl. Po škole jsem strávil asi rok v ateliéru místního akademického sochaře, kde jsem trochu pronikl do tajemství odlévání do bronzu a brzy po tom jsem se začal zabývat návratem do Evropy. Pociťoval jsem potřebu si ověřit zastaralé představy o Evropě, které jsem si sebou přivezl do států.
V roce 1976 jsem odjel do Španělska. A nastal zlom. Objevil jsem abstraktní umění. A s ním nový svět. Svět osvobozený od popisu. Svět pocitů a emocí. Sílu myšlenky a hlas vnitřního já. Připadalo mně, že jsem narazil na to co jsem podvědomě hledal. Ale jedna věc byla, že to člověk vnímá a cítí. Něco úplně jiného bylo najít způsob jak to vyjádřit. Určitě věřím v empirický postup práce. Osvojit si techniku a seznámit se s různými materiály. Teprve po tom co si člověk na něco sáhne, a chvíli s tím zápasí zjistí jakým způsobem mu ten materiál může být prospěšný. Těžko se to dá odhadnout, aniž by se člověk od něj umazal.

Toto období se vyznačuje i tím, že na nás silně působí práce jiných umělců a že snadno podléháme jejich vlivu. Ale v tom já nevidím nic špatného. Vlivy vždy existovaly a existovat musí. Nic nemůže vzniknout z ničeho. V dobách mých začátků, vliv bylo považováno za sprosté slovo, skoro za urážku. Možná, že na mne pouze doléhala tíha zodpovědnosti z nelehkého úkolu najít vlastní styl práce. Ve shonu za vlastním stylem se někdy pozapomíná na podstatu věci. Tedy na obsah toho, co chceme prostřednictvím toho stylu sdělit ostatním lidem. Důležité je si osvojit něco z toho co existuje před námi a použít to konstruktivně na cestě za naší vlastní vizí. Z toho důvodu mně připadá důležitější snaha identifikovat a ztotožnit se s prostředkem naší inspirace na hlubší úrovni, než je pouhé vizuální, estetické zaujetí. Experimentace je vždy přínosem, ale výsledky budou daleko zřetelnější, je-li spojená s racionálními a emočními základy. Myslím si, že pouze na těchto základech lze vybudovat dílo, které bude koherentní,které bude mít dlouhodobě srozumitelný vývoj.

Bez motivace a úmyslu nelze nic vytvořit. Člověk něco hledá. Vychází z intuice a hledá návaznost na své okolí a své já. Ke své práci potřebuji důvod a tudíž obsah. Pro mne není důležité, aby jednotlivá díla hovořila o nějakém konkrétním zážitku. Nesnažím se zaznamenat, či zviditelnit nic rozpoznatelného. Pro mne je důležitější, aby globální výsledek mého úsilí, nebo mé práce, odhaloval něco z toho tajemství, které mi nabízí zkušenost ze života. Tedy interpretaci souvislostí a okolností. Považuji se za člověka rozporuplného, alespoň ve smyslu těch běžných kontradikcí a dualit a hledám nějaký řád. Mám potřebu některé věci poznat a pojmenovat. Ale nesnažím se je zaškatulkovat. Ponechávám jim jejich vlastní prostor, jejich tajemství. To může být jeden z důvodů proč moje práce je na jednu stranu racionální a geometricky jasně definovaná, tedy definitivní, ale na druhou stranu ponechávám celý proces ve stavu jakéhosi nedokončení, které není patrné na první pohled. Možná, že to je příčina, proč preferuji ponechat plastikám přírodní povrchovou podobu. Není to jenom o tom, že se mi libí ten přírodní povrch, ale také jako náznak něčeho co nemusí být definitivně uzavřené. Něco co může pokračovat. Svým způsobem ta důkladnost řemesla, která je součástí mé práce, vyvažují pocitem čerstvosti, na hraně nedodělanosti. Ne nedokončení. Sochy jsou naprosto dokončené. Potřebuji vyvážit tu pracovní dokonalost něčím. To je důvod proč se nesnažím sochy dotáhnout do ještě dokonalejší podoby. To už by bylo moc. A najit tu hranici vyváženosti, tu hranici kdy se musí říct dost a nejít o krok dále, je důležité rozhodnutí každého umělce. Umělec je demiurg s neomezeným pravomocemi. Je to jenom na něm. Znám mnoho případu, kdy autor zašel o krůček dál a jednoduše tu práci zkazil.

Svědomí a upřímnost k sobě sama, vytváří přirozenou záruku pravdivého vývoje jednotlivce, ve snaze najít svou uměleckou identitu. Člověk je de fakto, omezen pouze svou představivostí protože, prakticky vše co člověk je schopen si vymyslet ve své fantazii, se dříve či později stane skutečností.
Kolikrát si člověk myslí, že konečně vytvořil něco s čím může být spokojený, aby záhy pocítil, že to přeci jenom ještě není ono. Pocit radosti střídá pocit zklamání. Ale krize je v podstatě katarze, která umožňuje vznik něčeho nového. Nespokojenost je motivace hledání. Když je člověk naprosto spokojený, přestane hledat. A když nehledá, většinou nic nenajde. Snad s výjimkou Picassa, který nacházel i když nehledal. Ovšemže, i tam to bylo jinak.

Socha je výsledek zkušeností toho, kdo ji vytvořil. Jejím prostřednictvím předává něco dál. Ve chvíli kdy opustí ateliér dochází k jakémusi střetu, který potencionálně může být obohacující pro obě strany. Dotyčný předmět v sobě ukrývá nějaké poselství, nějaké tajemství a v lepším případě si najde způsob komunikace s okolím. A o to jde.

Na závěr bych chtěl říct: věřte, že i když se vám některé věci teď jeví jako nevýhody, například nedostatek prostředků k realizaci vaší práce či méně zkušeností, to vše lze bohatě vyvážit vašim entusiasmem a energií.

Já vám všem přeji mnoho krásných prožitků při vaší současné a budoucí snaze nalézt sami sebe.

Děkuji.