Přednáška

Slova, to je jedno obrovité, pradávné rozstříknuté ticho...
Mám hovořit pomocí slov o slovech...
Krajina řeči. Prostor českého jazyka...
Místo, průsečík nepředstavitelného množství dějů, situací, nenápadných povstání, šeptaných detektivek. Řetězení důsledků a příčin, tkán´ utkaná z životů...

Emoce, nejhlubší pocity dávají vyvstat myšlenkám, celým pohořím, vteřinovým kontinentům myšlení. Někde tam, v neznámém světě nitra, se v temnotách krade divoké Já, ozývá se tam jeho řev, hluboký hlas samoty, vytí touhy, ...to volání proniká vrstvami lidské bytosti, kulturními nánosy, je oslabováno skupinovými, konformními návyky chování, ...až nakonec na povrchu, na krunýři - otevřou se ústa a vydají lidský hlas.
Ten soubor zvuků se nazývá - slovo. A dohodnutý systém těch zvuků - to je lidská řeč.
Slova mají v sobě dvě roviny, ...zakódovanou informaci - to, co se chce sdělit, ...a nesou otisk nitra, jsou zadýchané, dotknuté divokým Já.

Každá generace to má o něco těžší, o další vrstvu která ji dělí od žhavého nitra skutečnosti. Jejich otcové, všichni ti co žily před nimi, každý věk pokryl tu starodávnou svobodu, to srdce krustou, zatvrdlým popelem vlastního toužení po svobodě...
Je to takové hornictví, dnes - v tom atomovém věku, čím dál tím víc je těžší se dostat skrz klišé doby, doputovat k tomu ohni. Je k tomu zapotřebí energie takřka celého lidského života. Člověk hledá ve vztazích k druhým bytostem, občas zažije záblesk, z toho tepla pak žije. A z bolesti, z té neudržitelnosti věcí, z nemožnosti setrvat ve štěstí... Stále hledá, na cestách umění, v tom košatém stromě možností... A jako by ta snaha žít si svůj život byla čím dál tím víc odtržená od okolního způsobu života. Protože být dnes přirozený, to znamená být iracionální, nepochopitelný, mystický...
Svoboda začíná tam někde za prožitým Já. Člověk mluví, aby mohl mlčet...