doc. Eva Eisler
Narozena: 27. 7. 1952 v Praze.
Studia: Průmyslová škola stavební v Praze, po emigraci otce vyloučena ze studia na VŠUP v Praze (obor architektura), Parsons School of Design v New Yorku. Do své emigrace v 1983 (USA) pracovala mimo jiné jako projektantka v libereckém ateliéru SIAL.
Patří mezi nejvýznamnější světové tvůrce moderního šperku a designu. Její tvorba je zastoupena v řadě významných soukromých a institucionálních sbírek ve Spojených státech i v Evropě (např. Brooklyn Museum of Art, Renwick Gallery of the National Museum of American Art, Museum of Art and Design, Helen Drutt Gallery a dalších). Od roku 2007 vede ateliér K.O.V. (Koncept – Objekt – Význam) na pražské VŠUP.
Žije a pracuje v Praze a v New Yorku.
http://www.vsup.cz
http://www.lidovky.cz
Mezi uměním a designem
Děkuji za pozvání zúčastnit se vašeho přednáškového programu.
Během prezentace uvedu jména některých osobností, které jsem v průběhu let potkala, a z nichž se řada stala mými přáteli na celý život. Mají významný podíl na mém vnímání a chápání jak sebe sama, tak světa a společnosti vůbec.
To pro co se v životě rozhodujeme má na svědomí řada faktorů .... zděděné geny, rodina, prostředí, naši kamarádi v dětství a v dospívání, ale také příklady osobností, které na své životní cestě potkáme ... to vše formuje náš charakter, pomáhá nám to objevovat kdo jsme a směřuje nás to k pozdějším životním volbám, za které jsme posléze plně zodpovědni.
Celý náš život je vlastně určen k tomu abychom hledali cestu, neustále korigovali její směr a mnohdy jej i měnili, abychom se učili z vlastních i cizích chyb, nacházeli nové a nové motivace a naslouchali druhým, kteří nám nastavují zrcadlo. V mládí objevujeme touhu, ambici, potřebu komunikovat, začínáme tušit svůj potenciál a ti odvážní, kteří se nenechají nikým a ničím odradit, se cílevědomě pustí za vizí svého uplatnění. Často pomůže i notná dávka štěstí, které nás umístí na správném místě ve správný čas, ale jak se říká, štěstí přeje připraveným.
Velice důležitým mezníkem v mém životě byl bezesporu odjezd do New Yorku v roce 1983, za což vděčím svému muži, který byl pozván slavným americkým architektem Richardem Meierem, aby přijel pracovat do jeho kanceláře v New Yorku. Tam se John po dobu dvaceti let, v pozdějších letech jako Design Partner podílel na mnoha významných projektech.
Teprve v New Yorku jsem začala uvažovat o tom, kterým směrem nasměruji své zájmy a aktivity. Společnost, která je založená na specializaci nemá moc pochopení pro názor, že je možné nalézt společného jmenovatele v umění, designu i v architektuře. Byla jsem si vědoma toho, že to bude potřebovat čas a že bude nutné abych si vybudovala solidní základnu v jednom oboru. Do té doby žiji z ideálů slavných osobností renesance: Michelangelo, Raphael, Leonardo, kteří byli inženýři, matematici, architekti, vynálezci... vlastně designeři.
Krátce po příjezdu do New Yorku mě velice ovlivnilo setkání s Isamu Noguchim, který mě a mého muže pozval na základě dopisu, který nám do ruky vložila jedna americká dáma, žijící v Praze od padesátých let. Noguchi nás uvítal v nově zrekonstruované industriální budově na Vernon Boulevard v Long island City a radostně vzpomínal na dlouholeté přátelství v mládí s Marthou Dodd-Stern.
Nabízí Johnovi, aby se v klidu probral hromadami kreseb a materiálů, ještě nesrovnaných na stole nedávno zemřelého Buckminster Fullera, který jako celoživotní přítel od nepaměti s Noguchim sdílel nejen atelier, ale i životní vizi a liberální ideologii. Mně pak vzal a hodiny provázel nově dokončeným muzeem, které bylo pár měsíců před otevřením veřejnosti. Jednotlivé sály uspořádané podle témat: městské parky, dětská hřiště, sochařské zahrady, design nábytku, místnost s desítkami Akari lamp a mezitím další prostory se sochami od ranných období až po ty poslední. Každá věc má svůj unikátní příběh. Teď, ke konci života buduje sochařskou zahradu v Costa Mesa v Kalifornii a zmiňuje se jak se snaží navodit atmosféru manipulací prostoru a perspektivy, obdobně jako je tomu v zenových zahradách v Kyotu. Vypráví o inspiraci geometrickými strukturami observatoří v Jaipuru, o divadelních scénách, které navrhoval v mládí, kde se snažil pomocí světla a kompozice objektu dosáhnout iluze monumentálního prostoru, o komerčním developerském úspěchu sochařské zahrady Storm King v Upstate New Yorku a o tajných místech, kde nachází žulové balvany, které pak odváží do Mure na japonském ostrově Shikoku, kde si v šedesátých letech zřídil druhý ateliér. Umělecký svět mu vyčítá, že sedí na dvou židlích a co že to tedy vlastně je? Designer nebo umělec? Cestou domů se mě John ptá: proč brečíš?... a já no to: ... strašně jsem se zamilovala...
Setkání s Noguchim mě inspirovalo k tomu, že jsem vzala do rukou „Žluté stránky“ a vyhledala školy designu. Namátkou vybírám Parsons School of Design, nic netušíc, že prst ukázal na jednu z nejvýznamějších škol v oboru. Tam mě uvítá Marry Ann Scheer, šéfka oddělení Product Design. Podívá se na mé věci ještě z Prahy, vyfotografované Pavlem Štechou a ještě ten večer mě pozve na večírek u ní doma, kde mě seznamuje s kolegy a navrhuje, že si mám u nich vzít pár kurzů abych se zorientovala .... a za pár let u nich začínám učit.
U komisaře OSN pana Sydney Della, který byl přítelem Johnnyho rodičů, se potkávám s Ed Wienerem, který v padesátých letech patřil do skupiny „Messengers of Modernism“ a se kterým v těchto dnech sdílím vitrinu na právě probíhající výstavě v Brooklyn Museum of Art. Tehdy, na začátku naší známosti mě podporuje a nabádá k tomu, abych zvolila šperk jako hlavní medium.
Začnu dávat dohromady první soubor věcí a jedu do Filadelfie ukázat je Helen Drutt, jejíž galerie je v té době nejvýznamější galerií na současný šperk „ve světě“. K mému úžasu mi Helen nabízí reprezentaci. Vystavuje umělce jako Giampaolo Babbetto, Gijs Bakker, Klaus Bury, Otto Kuenzli, Bruno Matinazzi, Francesco Pavan, Wendy Ramshaw, Deganit Schocken, Peter Skubic, Tone Vigeland a další světové hvězdy. Od té doby se odvíjí řada let, kdy se primárně věnuji tvorbě současného uměleckého šperku. Helen Drutt organizuje pro své umělce mnoho výstav ve světových muzeích a hlavně šíří okruh rostoucího počtu soukromých sběratelů.
Mies van den Rohe kdysi řekl „bůh je v detailech“. Šperk mě učí pochopit a zvládnout detail.... pozornost věnovaná detailu vyžaduje disciplínu a soustředění a nezbývá místo na zbytečnosti a nesmysly. Stanley Tigerman (architekt) řekl o navrhování šperku: „... je to cesta jak otestovat nápad a zjistit jestli je nosný...“ Neexistuje hierarchie pokud jde o kvalitu. Každý detail je důležitý, protože konečný výsledek je součtem detailů v tvůrčím procesu a pokud je to odfláknuté pak je veškerá snaha jenom ztráta času. Obecně platí – pokud nerozumíme tomu co je smyslem našeho konání, pak jen plýtváme energií.
Na jedné z výstav koncem 80tých let ke mě přistoupí starší dáma, podívá se na mojí práci a pozve mě abych k ní přijela na návštěvu. Adresa je městečko Pleasantville, asi hodinu cesty z Manhattanu, ve kterém na konci čtyřicátých a začátkem 50tých let Frank Lloyd Wright realizoval Usonia Homes development. Vytvořil projekt krajinného urbanismu pro residenční development ve kterém sám navrhl tři domy a přizval další asi dva tucty kolegů architektů, aby se přidali a navrhli zde domy. Paní Resnick, vdova po jednom z těchto architektů, nás tehdy s nadšením provedla jak svým domem, tak domy svých přátel a sousedů, včetně těch od Wrighta a znovu a znovu, kdykoliv jsem zavolala, že máme na návštěvě architekty z Evropy nebo jejich studenty, nás zvala na návštěvu. Člověk si tak neustále připomíná jak je důležité uvažovat na úrovni nadčasových hodnot.
Velkým překvapením pro mne bylo začátkem devadesátých let pozvání od profesora Kenneth Framptona (architekti mají v knihovně přinejmenším jaho první slavnou knihu Modern Architecture, A Critical History) uspořádat výstavu mých prací na slavné School of Architecture v Avery Building na Columbia University v New Yorku. V té době, v roce 1992, byl děkanem Bernard Tschumi, architekt – dekonstruktivista švýcarského původu. Byla to pro mě jednak ohromná pocta, ale především výzva. Dnes vnímám tento moment jako důležitý zlom, jako jakýsi mezník v průběhu mé životní tvorby. Zajímavým momentem během instalace výstavy bylo také setkání s Hani Rashidem (Asymptote), který tehdy na Columbia University učil. Odpočívám u okna, když tu on přistoupí a dá se se mnou do řeči. Po chvíli zauvažuje: „...chápeš jak je možné, že si lidi vymysleli takovou blbost, jako jsou hranaté baráky?...“
Galerii a výstavní program na kolumbijské škole architektury měl v té době na starost Terry Riley, později mnoholetý ředitel a hlavní kurátor sbírky architektury a designu v Muzeu moderního umění (MOMA) v New Yorku. Ten mě v roce 2002 vyzval, abych pro Design Shop nově zrekonstruovaného a architektem Taniguchim dostavěného muzea vytvořila novou kolekci šperků, specificky pro MOMA. Velice jsem si tohoto vyzvání vážila. Vytvořila jsem dohromady asi dvanáct věcí, které byly schopné reprodukce.
Začátkem devadesátých let, během krátké návštěvy Prahy, dostávám pozvání z prezidentské kanceláře abych zorganizovala výstavu amerického sochařství v prostorách pod Vladislavským sálem ve Starém královském paláci pražského hradu. Studuji jednotlivé prostory a představuji si co by tam mělo být. Když se vrátím do New Yorku jdu na výstavu do Whitney muzea a na můstku u vchodu slyším zvuk vodopádu... přesně to jsem si představovala pro dvoupatrový prostor ve Starém paláci. Zjistím kdo je autorem a shodou okolností Bill Fontana (který jinak žije v San Franciscu) je ten týden v New Yorku. Sejdeme se a už je naplánována cesta do Prahy. Vzpomínám jak leží ve Vladislavském sále, ucho na zemi a poslouchá paměť dřeva. Slyší zvuky koňských podkov během korunovací českých králů. Pak jdeme městem a jeho zajímá co považuji za specifický zvuk města. Vybavím si ozvěny kroků, ve čtyři hodiny ráno, při cestě napříč opuštěným Staroměstským náměstím. Skoda je, že Bill toto nemůže zažít, protože je abstinent, vegetarián, který chodí spát v devět večer a ráno má problém kam jít v Praze běhat.
Další sochař plánované výstavy je Richard Serra, který nabízí převézt sochu z Německa. Dalším je Martin Puryear, který mě po krátké telefonní konverzaci zve na návštěvu svého atelieru v Hudson Valley na sever od New Yorku... úžasné setkání. Vypráví o svém životě, jak během války ve Vietnamu odjel s Peace Corps do Afriky, kde objevil tradici práce se dřevem a poté, jen co se naskýtá příležitost, odjíždí studovat umění truhlářského řemesla do Skandinávie. Dřevo zpracovává všemožnými technikami, miluje japonské spoje a je absolutní perfekcionalista. To co vytváří jsou naprosto nečekané útvary laminovaného dřeva nebo jakési koše všemožných monumentálních tvarů. Vedle v domečku se batolí malé černoušátko a jeho krásná žena, zpěvačka, se připravuje na koncert. Následující týden začíná jeho retrospektivní výstava v Muzeu moderního umění ve Filadelfii, kde se opět setkáváme.
Další sochař na mém seznamu je Michael Singer, se kterým tenkrát navazuji mnohaleté přátelství. Ve svých třiadvaceti měl solo výstavu v Guggenheim muzeu a tehdy se rozhodne, že je příliš mladý na to, aby se z něj stala superstar a stáhne se do ústraní. Koupí si malou dřevěnou chaloupku na hranici mezi Massachusetts a Vermontem, s krásným výhledem na Berkshire Mountains, kde na velkém pozemku vybuduje ateliér, vydlabe velké jezero a na jeho břehu postaví Tea House v japonském stylu. V tomto idylickém prostředí začíná pracovat na monumentálních sochařsko-architektonických instalacích.
Později se z nezrealizované pražské výstavy vyvinul daleko zajímavější projekt. V roce 1992 získal Michael Singer ocenění „projekt roku“ za stavbu recyklovacího centra ve Phoenix v Arizoně. Na to jsme navázali. Praha v té době (a to platí i dnes) potřebovala zmodernizovat kanalizační čističku v Troji. Společně jsme sestavili tým odborníků jak z USA tak z Prahy a požádali o grant, který jsme získali od Rockefeller Foundation a celý tým putoval do Villa Serbelloni na Lago di Como v severní Itálii, kde jsme projekt nové čističky zkompletovali. Dnes leží sešit s projektem v šuplíku u pražského primátora a kdoví kdy se najde někdo osvícený, kdo by se podobným řešením nechal inspirovat.
V roce 1993 jsem získala Fellowship Grant od New York Foundation of the Arts a od té doby se odvíjí další část příběhu. Přestěhovali jsme se do velkého prostoru miesovských proporcí na 86. ulici na východním Manhattanu. Byt vybavuji svým překližkovým nábytkem v kombinaci s kořistmi z místních charitativních obchodů, kde nacházím skvosty moderního nábytku a designu. Stává se ze mě sběratel ikon 20.století, recykluji nádherné objekty a kusy nábytku od Miese, Le Corbusiera, Hanse Wegnera, Wagenfelda, Breuera... Začínám zvát lidi různých profesí a organizuji domácí výstavy....
Kate Carmel, ředitelka Museum of Art and Design (MAD) mi radí, abych zavolala Murray Mosse, který v té době otevřel nový design shop v SOHO na Manhattanu. Dnes je Moss jakýmsi guru v oblasti designu a jeho, od té doby mnohonásobně větší, prostor tohoto téměř muzea designu se stal destinací všech, kteří designem žijí. Když jsme se po prvé setkali, Murray o šperku téměř nic nevěděl. Teď mu věnuje velkou pozornost a nechává si od významných designerů navrhovat šperky na zakázku. Stala jsem se v této oblasti jeho poradcem.
V roce 1994 přichází vyzvání od tehdejšího velvyslance České republiky ve Washingtonu, abych vytvořila studii konceptu plánovaného Českého centra v New Yorku. Navštívila jsem tehdy řadu národních kulturních center v New Yorku – mezi nimi italské, španělské, polské, čínské, francouzské, švýcarské a pod. Byla to nesmírně zajímavá práce, během které jsem měla příležitost seznámit se jak s řediteli těchto center, tak s jejich programem. Na základě těchto zkušeností jsem pak vytvořila jakýsi modelový scénář toho, jak by budoucí České centrum v New Yorku mohlo fungovat. Posléze jsem dostala zakázku prostor Českého centra navrhnout a zrealizovat. Centrum bylo pokřtěno v roce 1996 slavnostním předáním ceny AVU, udělené Johnu Heydukovi, který byl v té době děkanem školy architektury na Cooper Union.
Mezitím mé vzdělání doplňuje Tom Messer během společných návštěv výstav v muzeiích a galeriích, kdy vypráví o umělcích a sbírkách, kterým se věnoval v rámci svého mnohaletého působení jako ředitel Guggenheimova muzea v New Yorku. Neskutečně zajímavé byly jeho příběhy: o jeho cestě do Ameriky v srpnu 1939, kdy byla jeho loď torpedována, o jeho studiu chemie v Severní Karolině, o vstupu do US Army, o pozdějším zájmu o umění a práci v řadě muzeí před nástupem do Guggenheimu, o jeho přátelství s Beuysem, Rymanem, Chillidou, Kolářem, Tapiesem, Fontanou, Dubufetem, o Peggy Guggenheim a její sbírce, kterou věnovala new yorkskému muzeu až po té co ji Tom přesvědčil. Seznámil mě s řadou sběratelů a historiků umění, ale především s řadou významných umělců.
Pracuji na řadě návrhů instalací výstav pro MAD – Muzeum umění a designu. Během instalace výstavy Memories of Murano se seznamuji se sběrateli současného umění a skla z dílen v Muranu Giorgio Spanem a Nancy Olnick, kteří v současné době dokončují stavbu svého letního sídla nad řekou Hudson v Upstate New York, navrženou španělským minimalistickým architektem Albertem Campo Baezou. Není mnoho privátních klientů s takovou velkorysostí a zároveň tak vynikajícím vkusem a skutečnou vášní pro život. Jejich sbírka obsahuje skoro vše co v Muranu vytvořil například Aldo Rossi, nebo architekt a designer Carlo Scarpa, jehož muzeum Castelvecchio ve Veroně je absolutním mistrovstvím. Giorgio je milovníkem dobrého jídla, skvělým kuchařem a vše co vaří je z jeho zahrady a farmy, kterou sám vybudoval a také sám obhospodařuje.
V roce 2000 jsem byla představena řediteli německé firmy mono, která se už více než 100 let specializuje na výrobu stolních doplňků. Hledají návrháře, který jim doplní dosavadní produkci o sérii produktů, které osloví klientelu z oblasti architektury a designu. Během prvního setkání nacházíme společného jmenovatele a o dva roky později je představena série produktů mono cimetric, kterou jsem navrhla s představou minimalistických interiérů monumentálních proporcí.
Svoje zkušenosti z oblasti designu a volného umění, především pak práce s kovem, mám příležitost uplatnit během několikaleté pedagogické činnosti jako vedoucí atelieru oddělení užitého umění na New York University. Práce a zájem studentů mě těší a oceňuji především vůli školy investovat do vybavení dílen, které jsem iniciovala.
Mezitím mě Massimo Vignelli opětovně přesvědčuje abych neztrácela čas designem, že jsem tělem a duší umělec, tak ať dělám umění. Ve spolupráci se svou ženou Leilou tvoří světově proslulý tým s celoživotním posláním povznést design (od grafického, průmyslového, spotřebního, reklamního) do nadčasové hodnoty. Vignelli přináší do Ameriky v ranných šedesátých letech jasný, čistý, logický, elegantní styl, který ovlivnil řadu dalších generací. Příklady jejich práce jsou zařazeny v mnoha muzejních uměleckých sbírkách. Kde je tedy hranice mezi designem a uměním?... Massimo mi později z vlastní iniciativy navrhuje grafické řešení mé monografie pro německého nakladatele Arnoldsche...., která jak to vypadá, bude muset ještě nějaký čas počkat.
Po letech se znovu potkávám se Zahou Hadid, kterou jsem po prvé poznala v 80tých letech. Zaha je velká sběratelka skla, bot a monumentálního šperku, který umí nosit svým osobním monumentálním způsobem s velkou gráciezností. Potěšila mě esemeskou, kterou mi poslala před převzetím Pritzkerovy ceny za architekturu v Petrohradě, že nemá co na sebe, ať něco pošlu FedExem. O pár let později jsem jí vezla do Londýna prsten, který si objednala na vernisáž své souhrné výstavy v londýnském Design muzeu. Na rozdíl od její zdánlivě megalomanské architektury, tato robustní dáma je jako člověk nesmírně vnímavá, citlivá a velice lidská.
Následuje pak cesta do Padovy, kde vystavuji s Giampaolo Babettem, seznámení s projektem Massimiliano Fuksase v destilerii Nardini Grappa, cesta do Glasgow, kam jedu ohodnotit disertační práci a udělit doktorát studentce na Glasgow School of Art a posléze příprava na cestu do Prahy, kam spolu s Johnem stěhujeme těžiště našeho dalšího působení.
Od roku 2005 se udála řada aktivit a projektů, víceméně ze základny v Praze, ale to je na další povídání.
Ukázala jsem vám obrázky a ve zkratce vypověděla na co ráda vzpomínám a kdo se v té či oné době vyskytl v mém životě. Nejde o to, že je to můj život, můžete to vnímat jako příběh kohokoliv. Moje práce nebyla nutně ovlivněna prací oněch lidí, ale jako osoba jsem těmito setkáními hodně poznamenána a obohacena.
Eva Eisler, listopad 2008